Městské divadlo Žilina

Minulost profesionálního činoherního divadla v Žilině je dost komplikovaná. Zdá se, že zde divadlo více existovalo z externí vůle, jak z vnitřní potřeby. Jako důsledek poúnorového euforie roku 1948 se na Slovensku začaly zakládat profesionální divadla, protože divadlo bylo považováno za výborný politicko-společenský nástroj šíření socialistické ideologie. V roce 1949 vznikly Stredoslovenské divadlo ve Zvolenu, dnes Divadlo Jozefa Gregora Tajovského, Krajové divadlo v Nitře, dnes Divadlo Andreja Bagara a profesionalizací považskobystrických ochotníků a divadelních organizátorů i Divadlo pracujících, které působilo v Považské Bystrici v rámci velkého kolosu Povážských strojíren. Jelikož z města Žilina se postupně stávalo město většího administrativního, hospodářského i průmyslového významu a mělo širší společenské zázemí i diváckou obec, dokonce i na provoz profesionálního divadla vhodnější budovu jako město Považská Bystrica, považskobystrické Divadlo pracujících v sezóně 1950/1951 přesídlili do Žiliny a charakteristicky přejmenovali na Krajové divadlo pracujících.

Po období diktované a kontrolované dramaturgické uniformnosti, která poznamenala všechny divadla vzniklé po roce 1948, se iv žilinském divadle objevují umělecky pozoruhodné, poetičtější inscenace režiséra a uměleckého šéfa divadla Josefa pálkou. Jak ve studii o žilinském profesionálním divadle uvádí teatrológ Ján Jaborník: "Proti přesile modelu realistické hry 19. století a zejména proti bezvýraznosti, propagandistické ideologii, naturalismu a opisnosti stavěla Pálköve tvorba uměleckou náročnost, lidsky bohatší obrazy a především lyrickejšie a poetičtější tóny, ba i vzopätejšiu básnickosť. " V celoslovenské premiéře například Jozef Palka uvedl impresionistický příběh Sramkova Leta (1956), kde jednu z hlavních úloh hrála i Hana Čelková - Hegerová. Šlo o dosud jediné slovenské nastudování. V tomto období vznikla přímo legendární, divácky nejúspěšnější inscenace žilinského divadla Hviezdoslavova Hájnikova žena (1955) v Pálköve režii. Pálköve působení v žilinském divadle, které patří mezi umělecky nejúspěšnější období žilinského divadla, umělecky vyvrcholilo uvedením celoslovenské premiéry inscenace Schillerově dramatu Marie Stuartovna (1957) v hlavní roli s Bohumilem Horňáková - Růžičkovou.

V žilinském divadle, které od roku 1956 nese název Divadlo Petra Jilemnického, absentuje po Pálköve odchodu na post uměleckého šéfa do Státního divadla v Košicích vedoucí umělecká osobnost. V roce 1957-1960 působil v Žilině mladý absolvent režie Juraj Svodboda. Z inscenací, které v žilinském divadle nastudoval, divadelní kritika vyzdvihla inscenaci hry tureckého, komunistický orientovaného autora Nazim Hikmeta Podivín (1957) jakož i inscenaci americké autorky Lorraine Hansberryovej Rozinky na slunci (1960). Tato inscenace patřila mezi umělecky nejtvořivější v existenci žilinského divadla a vyvolat velký ohlas, který mimo jiné souvisel i se sociální tématem hry a koloritem čenošského prostředí Ameriky. Juraj Svoboda v Žilině uvedl i jednu z nejpopulárnějších her uváděných v československých divadlech - text Pavla Kohouta Taková láska (1958), který na jeviště přinesl intimní, privátní problémy a netradiční otevřenou mozaikovitým kompoziční strukturu. V roce 1958 zde přijal angažmá známý divadelní režisér Martin Hollý, který už měl za sebou úspěšné režisérské nejvýše o v martinském divadle. Hollého inscenace v žilinském divadle však nepřekonali lesk jeho slavné martinské éry.

Po náhlé smrti Martina Hollého roku 1960 přichází do divadla režisér Libor Pleva, od něhož se očekávala jistá modernizace v dramaturgii divadla oproti tradičnímu, striktně realistickému divadlu Martina Hollého. Jak se však ukázalo, ani umělecký soubor, ani diváci nestačili na jeho intelektuální zaměřený repertoár. Odchodem Libora Plevy (1963) začala úroveň práce a tvorby žilinského divadla značně kolísat. Juraj Svoboda tu ještě začátkem poslední sezóny nastudoval strhující inscenaci hry amerikcého dramatika Tennessee Williamse Tramvaj zvaná touha (1965). Ani výrazný tvůrčí a dramaturgický počin této inscenace však nezvrátil rozhodnutí tehdejší moci zrušit Divadlo Petra Jilemnického koncem sezóny 1965/1966 pro nepostačující uměleckou úroveň posledních sezón a dlouhotrvající absenci vedoucí umělecké osobnosti. Po oficiálním zrušení divadla zůstal v Žilině ještě tři roky působit zredukovaný herecký soubor (z původního počtu sedmadvacet herců zůstalo šestnáct), už však jako scéna Žilina, která byla součástí martinského Divadla Slovenského národního povstání. Dočasná existence žilinské scény martinských divadla skončila roku 1969. Deset herců žilinského souboru přešlo od začátku sezóny 1969/1970 do hereckého souboru v Martině. Na více než dvacet let (od roku 1969 do roku 1991) byla činnost profesionálního činoherního divadla v Žilině přerušena.

Nové profesionální začátky

Po dlouhé přestávce vzniká v lednu 1992 velkorysým gestem tehdejšího žilinského primátora Jána Sloty Městské divadlo Žilina, a to jako první nestátní profesionální repertoárové divadlo na Slovensku, které nespadalo do zřizovatelské působnosti MK SR. Opět jde o převažující vůli města, které chce mít vlastní reprezentativní činohru. První inscenací nově otevřeného divadla byla Hviezdoslavova Hájnikova žena v přebásnění Štěpána Moravčík, kterou režisér Ľuboš Midriak navázal na úspěšnou Pálköve inscenaci z roku 1955 (inscenace byla premiérování již 8. listopadu 1991, ještě před oficiálním ustanovením Městského divadla). Ľuboš Midriak se stal i prvním ředitelem, uměleckým šéfem a režisérem Městského divadla Žilina. Začíná tak další období opětovné profesionalizace amatérských divadelníků. Už první sezóna ukázala, že realizovat kvalitní divadlo po přerušení divadelní kontinuity, při chybějící inscenační tradici as umělecky nevyváženým hereckým souborem bude velmi těžké.

Z tohoto raného období umělecky nejvíce vzbudil rozruch projekt stylizovaného divadla režiséra a uměleckého šéfa divadla Miroslava Benku Měkké sny (1994). Od roku 1995 v Městském divadle působily dvě scény: Činohra Městského divadla Žilina a Divadlo pro děti a mládež Maják (Divadlo Maják bylo původně amatérské divadlo, které v Žilině působilo od roku 1980 pod uměleckým vedením zaníceného divadelníka Tomáše Rosického, a které se profesionalizovat roku 1990 .). Po zrušení Činohry Městského divadla roku 1996, které se nedařilo naplňovat své umělecké ambice hlavně pro velké rezervy v kvalitě hereckého souboru, zůstal v budově Městského divadla působit jen jeden soubor - Divadlo pro děti a mládež Maják. Divadlo Maják postupně přešlo vnitřní transformací dramaturgie a tematicky se rozšířilo io repertoár pro dospělého diváka. Začali s ním spolupracovat zkušení divadelníci jako Matouš Olhão, Marián Pecko, zda mladí progresivní režiséři jako Eduard Kudláč, Tomáš Hudcovič, Rastislav Ballek. Po nečekané smrti hlavní umělecké osobnosti Majáku Tomáše Rosického v roce 2002 a po ukončení velkolepé rekonstrukce divadelní budovy Městského divadla (1999-2003), přestalo Divadlo pro děti a mládež Maják oficiálně používat svůj název a začalo působit pod hlavičkou Městského divadla Žilina.

Hledání nové tváře

Od tohoto období se začínají psát nové dějiny žilinského divadla, ambiciózní pokus jeho další profesionalizace a hledání nové tváře. Tehdejší vedení divadla - ředitelka Elena Dikošová (1996 -2007) a umělecký šéf Rastislav Ballek (2003 - 2008) však jakoby nedokázali překonat identifikační znaky starého divadla Maják. Produkce divadla zůstala orientovaná hlavně na dětského diváka a inscenace byly uváděny v převážné míře v dopoledních hodinách pro organizované skupiny dětí a studentů. Divadlo organizovalo edukativní koncerty pro děti a zvali hodně hostujících představení. Dramaturgie divadla se začala orientovat i na muzikál, který se měl stát atraktivní hlavně pro večerních diváků. Režisér Anton Šulík v divadle režíroval trilogii lupičských muzikálů Malované na skla (2004), Cikáni jdou do nebe (2006) a Balada pro banditu (2008). Mezi umělecky největší přínosy z tohoto období patří inscenace hry Ivana Stodolu Bačova žena v režii Mariána Peck (2004). Je zajímavé, že ani Rostislavovi Ballek se v žilinském divadle nepodařilo překročit uměleckou kvalitu autorských inscenací Pustokvet, Atomy Boha a Bez Boha na světě, které vznikly během jeho interního působení v martinském divadle. Od roku 2004 začalo žilinské divadlo organizovat mezinárodní festival otevřeného divadla Žilinská svatojánská noc.

Městskému divadlu Žilina se postupně daří setřást se nánosů problematické minulosti, opouští teritorium ověřené dramatiky a začíná se orientovat na současné texty uváděny v české premiéře, nové dramatizace a původní současnou Slovenské drama. V tomto uměleckém směřování divadla pokračuje i koncepce řízení nového ředitele divadla Antona Šulíka (od listopadu 2012). Poslední sezóny v žilinském divadle jsou důkazem, že se divadlo na této odvážné cestě "experimentování" se současnými texty úspěšně zbavuje nálepky oblastního divadla. A co je důležité, z Městského divadla Žilina je divadlo, o kterém se mluví.