hrad Uhrovec

V ní se konstatuje, že Matúš Čák se rozhodl vyměnit své majetky v Tekov za hrad Uhrovec (castrum Ugrog) a vesnice Podlužany, Bánovce, Horné Naštice, Uhrovec, Bancúch, Žitná, Radiša, vesnici ležící pod hradem, která se jmenovala Močiarnik (dnešní Podhradie) a Šípkov. I když Matúš Čák původnímu majiteli panství Petrovi synovi magistra Báza připlatil částku 50 hřiven, šlo o zjevně neodpovídající majetkovou výměnu. V listině Ostrihomské kapituly z roku 1297 se stěžuje Mikuláš, že Matúš Čák přinutil jeho a jeho otce Petra pod hrozbou smrti k výměně jejich panství Uhrovec za několik bezcenných vesnic v Tekov. Majitelem Uhrovce se tedy v roce 1295 stal jeden z nejvýznamnějších oligarchů v Uhersku. Matúš Čák vlastnil hradní panství Uhrovec až do své smrti roku 1321, kdy přešel do vlastnictví krále Karla Roberta.

V královských rukou zůstal hrad Uhrovec až do roku 1389, kdy ho král Zikmund Lucemburský daroval svému oblíbenci Stibor ze Stibořic a Beckova a jeho bratrem. K hradu patřilo město Bánovce a 21 vesnic v povodí potoka radisa a na horním toku Bebravou. Stiborovců patřilo panství až do roku 1434. Jelikož se jednalo o nejvýznamnějších a nejbohatších magnátů Uherska, nelze vylučovat ani jejich stavební aktivity na hradě. Po smrti Stibor mladšího hrad Uhrovec připadl králi. Ten ho roku 1435 udělil své ženě královny Barboře. Ta ho vlastnila do roku 1439, kdy její hrad odebral uherský král 'Albrecht Habsburský a udělil ho své manželce Alžbětě.

Začátkem 40. let 15. století se novým držitelem hradního panství stal vlivný magnát z Liptova Pongrác ze Sv. Mikuláše. Okolnosti získání hradu blíže neznáme, ale existují doklady, že Pongrác na Uhrovci sídlil. Roku 1453 legalizoval Pongrácovu držení hradu král 'Ladislav V. Pohrobek za prokázané věrné služby a udělil mu ho do dědičné držby. Jako majitel hradu se po Pongrácovej smrti vzpomíná Ján Pongrác. Janovi a jeho dcerám hrad patřil iv průběhu 80. let 15. století. S Pongrácovců také možno spojovat stavební aktivity, zejména zvyšování obranyschopnosti hradu, protože po smrti krále Albrechta vypukla v zemi feudální anarchie. Pongrácovci jsou spojováni is padělatelského aktivitami na hradě.

Roku 1483 se jako záložní vlastník panství uvádí Ondrej Danffy z Dobozu. Jako další spoludržitel hradu se na přelomu 15. a 16. století zmiňuje i Ondrej Kolár z Výčep. Roku 1506 vdova po Ondřejovi Danffym Barbora dala hradní panství do zálohu za 7000 zlatých Vavřinci Salczerovi ze Záblatie, který Uhrovec držel až do počátku 30. let 16. století.

Roku 1530 získal hradní panství Uhrovec Peter zvaný Doktor de Zylagy, správce královských příjmů. Roku 1533 mu potvrdil držení panství Ferdinad I. Peter Doktor se oženil s Brigitou se Slopná a po roku1533sarozhodolpredôkladnú prestavbuhradu. Právě vtomto čase (mezi lety 1533-1546) se dotvořen tzv. Dolní hrad a přístup do hradu po mostě pod dělovou baštu. Manželství Petra Doktora zůstalo bezdětné. Král Ferdinand I. v roce 1547 udělil hradní panstvo Uhrovec Františkovi Zayovi z Čemerné. Uvedení nového majitele do držby nebylo jednoduché. Proti tomu protestovali vdova Brigita a další okolní šlechtici. Král uznal nároky vdovy po Petrovi Doktorovi a přikázal Františkovi Zayovi přiměřeně ji odškodnit. Roku 1549 proto nařídil Nitranské kapitule, aby odhadla výši finančních nákladů, které Peter Doktor vložil do přestavby hradu. Zástupce kapituly společně s zedníky, kameníky, tesaře a lámací kamene odhadli výdaje Petra Doktora následovně: hodnota postavených zdí na dolním i horním hradě a hodnota použitého materiálu (kamene, vápna, železa, dřeva) byla stanovena na 4000 zlatých dukátů. Hodnota tesařských prací byla odhadnuta na 500 dukátů, vyhloubení příkopu a cisterny na dolním hradě na 1000 zlatých. Částka 5500 zlatých je velmi vysoká a svědčí o výrazné přestavbě hradu.

František Zay až do své smrti roku 1570 neměl čas realizovat žádný významnější stavební počin na Uhrovci, protože se neustále zdržoval v královských službách daleko od domova. Po roce 1570 se hradní panství rozdělilo mezi syny Františka Zaya. Význam hradu stoupl v následujícím 17. století, kdy v dobách protistavovských povstání a tureckého nebezpečí sloužil jako útočiště pro Zayovci a okolní šlechtu. Mnozí si na hradě nechali uschovat 'své cennosti a donacní listiny. Ve druhé polovině 17. století se množily spory mezi Zayovci o údržbu hradu. Roku 1680 si například Štefan nechal vyhotovit svědectví Trenčínské stolice, že pouze on sám se řádně stará o údržbu hradu, zatímco ostatní jeho bratři tuto povinnost zanedbávají.

V průběhu 18. století hrad pomalu ztrácel svou funkčnost a kromě několika dráby na něm majitelé trvale nesídlili. Využíval se jako věznice. Zayovci z piety ke svému genderovému sídlu nechali ještě roku 1802 nouzově poopravit část střech hradu, které byly strženy počasvíchrice. V červenci 1848 byl hrad podpálen a začal pustnout.