hrad Slanec

Historie vlastního hradu začíná někdy po roce 1270, protože v listině z tohoto roku se v popisu Slanských panství hrad ještě nezmiňuje. Výstavbu hradu můžeme tedy datovat s největší pravděpodobností do sedmdesátých let 13. století. Iniciátory výstavby byly zřejmě příslušníci slaneckej větve rodu Aba (hradní kopec a jeho okolí v té době vlastnil Peter, syn Čamů). První písemná zmínka o hradu "sub castro Zalanch" ( "pod hradem Zalanch") pochází z listiny datované 9. srpnem 1281 od uherského krále Ladislava IV., Který v té době hrad dobýval od zrádného palatína fint (syna Davida z rodu Aba). Králi se jeho záměr vydařil a palatín Finta byl poražen, ale hrad zůstal ještě na zhruba 50 let vlastnictvím slaneckej větve Abovcov.

V roce 1330 hrad získal Magister Villiam Drugetha, kterému původní majitelé vyměnili hradní panství za čtyři vesnice v Šarišské stolici. Je vysoce pravděpodobné, že tak neučinili dobrovolně, protože po bitvě u Rozhanovcích v červnu roku 1312 Abovce ztrácely postupně vliv a majetky. Viliam Drugetha před odjezdem na královské tažení do Polska zanechal testament datován 9. srpna 1330 (ačkoli zemřel až v roce 1342), ve kterém hrad Slanec a další hrady zanechal svému bratrovi Mikulášovi. Hrad pak zůstal majetkem rodiny Drugethovcov pouze několik let, aby následně přešel do vlastnictví královské koruny.

V roce 1385, po smrti krále Ludvíka I. Velkého, vtrhl do Uherska v rámci bojů o trůn jeho příbuzný - neapolský král Karel z Drače, zvaný Malý. Za vydatné podpory šlechty z jižních stolic Uherska byl 31. prosince 1385 korunován za uherského krále. Začátkem roku 1386 daroval Karel Malý hrad Slanec a jeho okolí šlechtické rodině Lossonczyovcov ( "pánů z Lučence"). Po úspěšném atentátu na Karla Malého v únoru 1386 převzala v zemi vládu královna Marie (dcera Ludvíka I. Velkého a pozdější manželka Zikmunda Lucemburského). V roce 1387 vystavila Marie donace listinu pro bývalého slavonského bána Ladislava Lossonczy, která potvrzovala dědictví hradního panství (král Zikmund to potvrdil novou donacního listinou pro Ladislavových syny Zikmunda a Dionýsa v roce 1405). V 15. a 16. století hrad tedy zůstal v dědičné držení lossonczyovského rodu. Po bouřlivých událostech druhé poloviny 15. století spojených s působením bratříčku skupin na východním Slovensku byl hrad silně poškozen av roce 1490 musel do jeho opravy značně investovat Ladislav Lossonczy. V roce 1552 zahynul v bojích proti Turkům hlavní kapitán dolnouhorských vojsk a zároveň poslední mužský příslušník rodu - Štefan Lossonczy. Majitelkou hradu se stala jeho dcera Anna na základě žádosti jejího otce, aby jí byly králem Ferdinandem I. přiznané dědická práva.

Anna z rodu Lossonczy se pak v roce 1590, po smrti svého druhého manžela, barona Kryštofa Ungnada, vydala za hraběte Zikmunda Forgáche (v letech 1618-1621 byl uherským palatinem). Po smrti Anny v roce 1595 na panství vládl její manžel Zikmund a snažil se získat Slanec do dědičné držby pro svůj rod. Toto úsilí skončilo úspěšně, když mu v roce 1601 císař Rudolf II. donacního listinou daroval hrad a okolní majetky.

V průběhu 17. století pak hrad často měnil majitele. Po vypuknutí prvního protihabsburského povstání pod vedením Štěpána Bocskaiho se hradu v roce 1605 zmocnili jeho hajdúsi av pozdějších povstáních se hrad dostal do rukou povstalců Gabriela Bethlena (r. 1621), resp. povstalců Juraje I. Rákocziho (r. 1644). Po ozbrojeném vystoupení Imricha Tökölyho se jeho kurucké oddíly zmocnili Slance poměrně rychle již v roce 1678, ale v jejich moci hrad zůstal pouze jeden rok. Když se k hradu přiblížili císařská vojska, kuruci hrad podpálili a utekli. Krátce nato dostal generál Leslie od císaře Leopolda příkaz hrad úplně zničit, což se také stalo. V první polovině osmdesátých let 17. století došlo i k velkému úbytku obyvatelstva v okolních vesnicích, což dosvědčuje soupis slaneckého panství z roku 1686.

Slanský hrad po zbourání chátral více než 130 let. Život se na hradní kopec vrátil v roce 1815, kdy dal majitel panství Josef Forgách zrekonstruovat centrální hradní věž (donjon) a zřídil v ní rodové muzeum. V tomto muzeu se nacházel dobový nábytek, obrazy rodových erbů a předměty denní potřeby. Po smrti Štěpána Forgáche (r. 1916), posledního člena rodu sídlícího v obci Slanec, muzeum existovalo ještě do roku 1937. Během druhé světové války začala hradní věž postupně chátrat, dokud v roce 1945 zcela neozářené. Dřevěná střecha byla po požáru obnovena a chránila ještě dlouhá desetiletí interiér věže před počasím, ale počátkem 21. století se postupně vlivem povětrnostních podmínek zcela rozpadla. Od té doby byla celá zřícenina vystavena přírodním živlům a postupně docházelo k destrukci, hlavně na oslabených, nechráněných místech hradu.

V současnosti je ale pozitivní zprávou pro tuto národní kulturní památku založení občanského sdružení Zachraňme hrad Slanec, které si vzalo za úkol vyčistit hradní kopec, prozkoumat celou lokalitu, zachránit hrad před zničením a osvětově působit i mezi veřejností, aby se nezapomnělo na naši bohatou historii.