Ačkoli toto vojenské vystoupení vstoupilo do dějin jako Bitva u Trnavy, jediným památníkem na tuto událost v okolí Trnavy je právě mohyla s křížem v Hrnčiarovce nad Parnou, kde po boji trnavští řeholníci pohřbili 180 zabitých kuruců, hajdúchů a francouzských.
Samotnému střetu předcházelo obléhání císařské pevnosti Leopoldů povstalci Františka II. Rákociho a úmysl císařského polního maršála Sigrida Heistera pomoci obráncům této pevnosti. Obě, císařská i povstalecká vojska, se nakonec setkala během vánočních svátků ve čtvrtek 26. prosince 1704 u Trnavy. Rákociho oddíly měly v ní 12 000 jezdců, 7 800 pěšců a 6 děl. Císařská armáda čítala také kolem 20
000 mužů, ale v porovnání s povstalci měla k dispozici až 24 děl. V boji, který se rozpoutal za silného sněžení a husté mlhy, zpočátku vítězily jednotlivé oddíly kuruců. Poté, co výstřely z děl rozptýlily mlhu, zůstal maršál Heister šokován z optické převahy protivníka. Pro špatnou viditelnost si však nevšiml, že obě krajní křídla Rákociho vojska sestavená z jezdců stála jen v jednom šiku. Císařská armáda stála v přibližně 2 km dlouhé frontové linii seřazená po celé délce levého břehu Parní od Kamenného mlýna až po vesnici Hrnčiarovce.
Pravé křídlo Heisterovho vojska stálo jen 100 kroků na sever od hrnčiarovského mostu přes parní. Obyvatelé obce tak byly v přímém ohrožení bojů, což se nakonec i potvrdilo, když několik domy a také hrnčiarovský kostel byly při dělové palbě poškozeny.
Slabá disciplína v povstaleckém vojsku narušovala Rákociho plány na rychlou porážku protivníka. Pěšáci ve středové formaci povstalců patřily k nejdisciplinovanější. Účinně se seskupili do uzavřeného tvaru a pomalu postupovali proti císařskému dělostřelectvu. Mezi odpálením a nabitím díl vždy uplynul určitý čas, což stačilo pěchotě na pomalý postup k dělostřelecké baterii. Vzdálenost mezi Heisterovými dělostřelci a Rákociho pěšáky byla jen 600 až 700 metrů, proto pěchota viděla přípravu na palbu protivníka a vojáci se tak mohli včas před každou salvou hodit na zem a téměř bez ztrát postupovat k nepříteli až dosáhly vzdálenost, kdy mohli bojovat puškami a bodáky . V tomto útoku se vyznamenali především hajdúsi z Miskolce, kteří pronikli až k zálohám nepřítele. Většinu vojáků obsluhujících děla pozabíjeli a jednomu Hajduch se téměř podařilo zastřelit i samotného velitele Heister. V polovině bitvy byly povstalci v jasné převaze a schylovalo se k jejich vítězství až do chvíle jezdeckého útoku císařského vojska, na čelo kterého se postavil samotný Heister. Ten využil protrženou linii povstalců, prošel poza ni a zezadu napadl oddíly pěšáků. Jeden z povstaleckých praporů v té chvíli vztyčil bílou vlajku, obrátil zbraně proti spolubojovníkům ze sousedního praporu a spustil palbu už po boku císařského vojska.
Tato zrada v řadách povstalců znamenala úplný zvrat v bitvě. Za večerního šera se Rákociho oddíly daly na ústup. Podle různých zdrojů na bojišti ten den zůstalo 400 kuruckých vojáků a na straně císařské armády padlo 10 důstojníků, 370 vojáků a 6 poddůstojníků. Ztráty se skutečně vyčíslovaly jen těžko, některé zdroje uváděly až 1000 padlých a 1100 raněných. Bez ohledu na to, řeholníci z Trnavy pohřbili 180 padlých kuruců při cestě směrem k hrnčířovskému mlýnu. Nad hrobem vztyčili mohylu a na ní tři dřevěné kříže. V roce 1806 posvětil brestovianský farář Martin Palšovič na tomto místě nový kamenný kříž, který dala postavit na památku kuruců po Martinovi Lieskovském Judita Lieskovská.
pri Parnej
Hrnčiarovce nad Parnou
Na naší webové stránce používáme pro zlepšení našich služeb soubory cookies.
Pro pokračování prosím potvrďte dodatečné povolení.