Lipovník, Kostel sv. Jana Křtitele

Už přes století před nejstarší známou písemnou zmínkou o Lipovníku se v listině z roku 1243 vydané Belem IV. vzpomíná klášter, který podle rozboru popisu hranic leží právě na území dnešního katastru Lipovníka. Z této listiny se dozvídáme, že Belo IV., tehdejší král Uherska, daroval komesům Filipovi a Detrikovi za pomoc v bojích proti Tatarům, jakož i za jiné služby, majetky nebohého komesa Borši a také i některé královské majetky. V darovací listině se při popisu hranic darovaného území vzpomíná klášter, který společně s územím Dubodelu a hradu panovník vyňal z darovaného území a ponechal si je.

O tom, že existoval na území dnešního Lipovníku ve středověku klášter, svědčí i zdejší kostel. Vzhledem k překvapujícímu rozsahu románské části objektu je zřejmé, že nešlo o jednoduchý vesnický kostelík, ale o majestátnou, svými rozměry významnou, a z hlediska historického mimořádně hodnotnou architekturu. Podle těchto zjištění se lze domnívat, že původní kostel patřil opatství a dali ho vystavět zdejší mniši.

Ve starší literatuře se uvádí, že šlo o opatství cistercitů založené v roce 1141. Již několik historici poukázalo na mylné interpretování zmínky v jednom registru opatství a následně přepisování tohoto údaje bez ověření. V naší monografii obci, která vyšla zatím jen v maďarském jazyce, jsme se více věnovali tomuto tématu.

Nedostatek písemných, ale i jiných zpráv o existenci kláštera nám neumožňuje dát bližší odpovědi na otázky, kterému církevnímu řádu patřil tento klášter (uvažuje se, že benedektinem či johanitem). Můžeme předpokládat, že opatství zaniklo již ve 13. století nebo nejpozději, začátkem 14. století.

Kostel je jednolodní stavbou s polygonálně zakončeným presbytářem, přistavěnou sakristií a představenou věží. Současná věž a rozšíření lodi jsou z roku 1894. Plánovaná dokumentace kostela z dob poslední přestavby v 19. století indikovala po jeho severní straně zaniklou kapli, kterou potvrdil i geofyzikální průzkum z roku 1990 a pozdější archeologický výzkum.

Presbyterium lze podobně jako sakristii datovat na začátek 15. století. Triumfální oblouk oddělující presbyterium od podélné lodi má patkové římsy. Loď je zaklenutá mělkou segmentovou valenou klenbou s náznaky lunet. Na západní straně je zděný varhanní chór. Fasády jsou hladké, jen věž má pseudorománskou úpravu a je zakončena zděným jehlancem.

V interiéru kostela nad vchodem do sakristie pod čelem klenby se nacházejí gotické nástěnné malby ze začátku 15. století znázorňující scénu Narození Krista. Na severní stěně v čele klenby byla sondáží prokázána další část původního christologického motivu Klanění se tří králů. Sondáž prokázala existenci nástěnné malby i na stěnách polygonu a na jižní stěně presbytáře.

Díky Viktorovi Myskovszkému, kterého lze považovat za jednoho ze zakladatelů památkové péče v Uhersku, se nám zachovaly jeho kresby zachycující obrazy v presbytáři ze 14. století tak, jak je bylo možno vidět při rekonstrukci ještě v roce 1882. Miskovszky dále popisuje stav zachování, resp. . poškození těchto vzácných fresek. Bohužel, i přesto, že jeho snahou bylo, aby se dále tato vzácná malba nedevastovala, tak během následujících 100 let došlo k ještě výraznějšímu znehodnocení. Právě současný výzkum postupně odkrývá tyto středověké malby.

Hlavní oltář, kazatelna i boční oltář jsou součástí mobiliáře, který dal pro kostel koncem 19. století vyhotovit hrabě Dionýz Andrássy a jeho manželka Františka. Ti objednali pro kostel i barevné vitráže do oken svatyně.

Hlavní oltář je neogotický, s horizontálně řešenou dvoukřídlovou architekturou po stranách ústředního tabernákula se svatostánkem vyhotoveným na způsob ranogotických středověkých oltářů z polychromované dřevořezby. V mělkých nikách lomených oblouků arkádových křídel jsou umístěny plastiky čtyř evangelistů a dvou andělů. Ve vrcholu tabernákula je sekundárně umístěna plastika srdce Ježíšova a po stranách oltáře na menze jsou dvě plastiky klečících adorujících andělů. Kazatelnice z konce 19. století je složena z řečniště na noze a ozvučné stříšky s baldachýnem. Nachází se na levé straně vítězného oblouku. Boční oltář nacházející se na jižní straně vítězného oblouku je vyhotoven také ve druhé polovině 19. století. Jedná se o oltář s třídílnou oltářní skříní se sochami sv. Štěpána, sv. Jana Nepomuckého a sousoším sv. Rodiny. Je vyhotovena z polychromované dřevořezby. Oltáře podobně jako i kazatelnu vyhotovil řezbář a pozlacovač Július Fuhrmann ve spišskonovovské dílně (původem z Budapešti) ve druhé polovině 19. století.