Cukrovarnické pokusy v Trnavě sahají do roku 1838, kdy na Hluboké cestě založili bratři Vaymáriovci první podnik na zpracování cukrové řepy. No protože nebyli schopni podnik modernizovat, výroba stagnovala a po třiceti letech zanikl. Zakrátko nato, v roce 1868, vznikl zásluhou zahraniční akciové společnosti s menšinovým zastoupením místních podnikatelů nový cukrovar. Po jejich bankrotu se v roce 1876 novým majitelem podniku stal baron Augustin Stummer z Rotschildovej finanční skupiny. Modernizací a rozšířením cukrovaru poškozeného v roce 1899 požárem došlo v následujících letech k zintenzivnění výroby a ke zvýšení produkce až do takové míry, že se Ústecký cukrovar zařadil mezi největší potravinářské podniky v Uhersku. Po 1. světové válce zamýšlel majitel cukrovaru rozšířit tovární objekty až ke Kamenné cestě, co se nakonec neuskutečnilo. Většinu zaměstnanců tvořily sezónní zemědělci pěstující v okolí cukrovou řepu. Právě z prostředí trnavského cukrovaru a života drobných rolníků během období hospodářské krize pochází román Kus cukru spisovatele Petra Jilemnického, působícího krátce na jedné ze zdejších škol. Podle něj byl podnik v období socialismu přejmenován na Cukrovar Petra Jilemnického. Důležitou součástí mezinárodního obchodu byla železnice, kterou putoval cukr na Balkán az přístavu Terstu byl distribuován dál, do Anglie a Indie. Přepravu zboží z cukrovaru na městskou stanici zabezpečovala železniční vlečka vedoucí vedle říčce Trnávka. Její připomínkou je malá parní lokomotiva přezdívaná "kačenka" z konce 19. století, která je vystavena na trnavské nádraží.
Slovensky
Anglicky
Maďarsky
Německy
