Pod mlýnem se kanálem voda vracela zpět do řeky (až do regulace toku Bílé vody v roce 1960 ... následně byl mlýn poháněn elektrickou energií). Nový mlýn byl v té době technicky na velmi vysoké úrovni. Tvoří ho masivní kamenná třípodlažní budova, která je spojena s obytnou částí, ve které bydlel majitel s rodinou. Celkovou usedlost doplňují tradiční hospodářské stavby a sad. Vybavení mlýna je dobře zachovány. Stavba i technologie mlýna jsou původní. Hlavní výrobní náplní mlýna bylo mletí obilí a výroba pšeničné, žitné a ječné mouky, krupice a krupice. Mlýn byl velmi známý a oblíbený pro dobrou kvalitu mouky. V mlýně se mlelo pravidelně i během II. světové války. Po válce v roce 1951 byl mlýn znárodněn. Následně přešel do správy více národních podniků, které procházely různými organizačními změnami, avšak mlýn Dohňany vedl i nadále jeho původní vlastník. Kromě mouky se v něm vyráběly i krmné směsi pro JZD. Tím, že se stal mlýn státním, úřady do něj nastěhovali nájemníků (policista, učitelé, zaměstnanci družstva ...) a manželé Dujkovci (Emil a Zuzana) se přestěhovali. Přestože Dujkovci přišli o svůj majetek, nikdy se nestěžovali. Vždy hledali cestu, jak jít dál a neřešili to, co se stalo a nedalo se vrátit. Díky vztahu Emila Dujka k mlýnské řemeslu ho nechali pracovat v mlýně i nadále. Přestože věděl, že mlýn mu už nepatří, choval se k němu, jako kdyby byl jeho. Věděl v něm odstranit každou poruchu. Do mlýna se manželé Dujkovci pak nastěhovali zpět až po dvaceti letech. Opravili ho a žili v něm. Mlýn fungoval s původním majitelem jako vedoucím mlýna až do konce jeho života (1984). Následně do roku 1986 spravovala mlýn manželka Zuzana Dujková. V roce 1990 byl mlýn vráceno dcerám Emila Dujka - dědička - a až do roku 2000 mlýn zajišťoval výrobu mouky. Od roku je mimo provoz. Součástí Dujkovho mlýna je i řemeslný dvůr poskytující prostor k ukázkám tradičních řemesel jako pečení chleba a pečiva, výrobu tradiční keramiky či ruční výrobu koberců, košíků a pod.
Slovensky
Anglicky
Maďarsky
Německy
