Poutní místo Skalka - Trenčín

Historie Skalky

Skalka, nedaleko Trenčína je spjata se životem sv. Svorada-Andreje a Beňadik. Spolehlivé zprávy o svatých poustevnících máme z legendy Život svatých poustevníků Svorada vyznavače a Beňadik mučedníka, kterou napsal jejich současník, päťkostolský biskup blahoslavený Maurus v letech 1064-1070.

Svorad byl původem Polák. Tradice ve vesnici tropech nad Dunajcem, nedaleko slovenské hranice zaznamenala, že tam Svorad žil v mládí jako mnich. Už v 13. století zde byl kostel zasvěcený svatému Svorada.

Kolem roku 1020 Svorad přichází na Slovensko. Nedaleko Nitry, v benediktinském klášteře svatého Hipolyta na Zoboru, ho přijímá opat Filip, od kterého dostává i řeholní jméno Andrej.

Svorad-Andrej se po jistém čase společného života stáhl do samoty a zde vedl poustevnický život. Poustevna byla jistě ne daleko od kláštera, aby mohl přicházet na společné bohoslužby. V poustevně na Skalce u Trenčína žil pravděpodobně až tehdy, když ve stáří dostal mladého pomocníka a učedníka, mnicha Beňadik. Svatý Svorad-Andrej žil velmi přísným asketickým životem. Tři dny v týdnu nejedl celkem nic. Zvláště se postil přes postní období. Biskup Maurus hovoří o tom, že na začátku půstu si vyžádal od opata "40 ořechů a spokojený s touto potravou s radostí očekával den svatého Vzkříšení".

Po denní práci, která spočívala v klučení lesa a učení prostého lidu, si připravil takový noční odpočinek, který se mohl nazvat spíše trýzněním než odpočinkem. Otesaný dubový špalek ohradil plotem, do kterého ze všech stran napíchl ostré bodláky. Takové sedlo používal na spánek. Když se jeho unavené tělo naklonilo na kteroukoli stranu, hned se vzbudil, zraněn bodlákům. Kromě toho si zavěsil kolem hlavy dřevěnou obruč, na kterou připevnil ze čtyř stran čtyři kameny. Jestliže mu hlava klesla, hned ho udeřil kámen.

Když Andrej cítil, že se mu blíží konec života, poslal po opata Filipa a přítomným přikázal, aby se nedotkli jeho šatů, dokud nepřijde opat. Ten později vyprávěl Maur následující věci: Když mrtvé tělo svlékli a šli mýt, našli na něm řetěz, který se hluboko zaryla do těla. Polovinu této řetězy Maurus vyžádal od opata Filipa as úctou ji přechovával na Panonské nahoru. Když se začalo veřejné uctívání světce, daroval ji knížeti Gejzy, který o ni velmi prosil.

Svorad zemřel kolem roku 1030. Pozůstatky jsou uloženy v Nitranské katedrále sv. Emeráma. Největší část relikvií je v Pálffyovom relikviáři z roku 1674.

Sv. Beňadik byl žákem sv. Andreje-Svorada. Po smrti svého učitele se rozhodl bydlet na stejném místě. Tři roky podle jeho příkladu vedl velmi přísný život. Zde ho přepadli zbojníci, svázali ho a hodili do řeky Váh. Lidé dlouho hledali jeho tělo, ale bez výsledku. Spatřili však, že orel přes celý rok sedával na břehu Váhu, jakoby něco pozoroval. A skutečně našli tělo, které bylo po roce neporušené, jakoby byl Beňadik jen nedávno zemřel. Jeho tělo pohřbili také v Katedrálním chrámu sv. Emeráma v Nitře. Místo jeho hození do Váhu vyjadřuje dvouvěžový kostelík na Malé Skalce zasvěcený oběma světcem poustevníkem.

Nejstarší zobrazení sv. Svorada pochází od biskupa Maura, které nechal vytesat na hlavici sloupu nově vybudované katedrály v Pécsi (11. stol.). Nejstarším vyobrazením sv. Beňadik je pravděpodobně Herma (relikviář hlavy) ze 14. století, dnes se nacházející v Budapešťském muzeu.

V roce 1083, za papeže sv. Řehoře VII., Z podnětu krále sv. Ladislava byly kanonizovaní mezi pěti uherskými světci: sv. králem Štěpánem, synům Imrichem a biskupem Gerardem. Jejich společný svátek je 17. července a jsou hlavními patrony Nitranské diecéze a sv. Svorad od roku 1739 patronem města Nitry. Sv. Svorada-Andreje a jeho učedníka Beňadik si uctívají nejen benediktini, ale i Kamaldulové a Pavlína.

Hlásí se k nim Poláci, protože obecně se předpokládá Svorad polský původ. Maďaři vidí ve Svorad i Beňadik dávných hosty na Panonská vrchu; Češi zas svého přítele protože se traduje, že Svorada v Nitře navštívil Prokop Sázavský. Nejvěrněji si je však uchoval v paměti iv úctě slovenský lid, mezi kterým žili.

Skalka se tedy působením těchto poustevníků stala postupně poutním místem, a dnes lze říci, že nejstarším poutním místem, tehdejšího Uherska a významným duchovním centrem po celá staletí Slovenska, zejména založením benediktinského opatství nitranským biskupem Jakubem v r. 1224. I v pozdějším období, kdy ho nitranský biskup Ján pušky v r. 1644 odevzdal jezuitům.

Klášter, představoval dar duchovního, vzdělávacího a všeobecného kulturního vzrůstu, nejen pro jeho obyvatele, ale celého Pováží, ba značné části Slovenska. Klášter byl ohniskem evangelizace, ale i duchovní a materiální kultury. Na Skalce, jak zaznamenávají dobové záznamy, v těchto časech: "mohutněl nábožný zpěv věřících (idiomy Slavonice) - česky." Jezuité zde působili do svého zrušení r. 1773.

Toto posvátné místo však bylo bohužel poznamenáno válkami a postupně pustlo. V 18. století byl klášter a kostel zničen. Dlouhý čas toto památné místo označovali jen zříceniny, avšak zbožný lid ani tehdy sem nepřestával putovat a jednat pobožnosti. Konečně r. 1853 z milodarů věřících byl na Malé Skalce opět postaven kostel. Po dalším zpustošení, ale i celkovém zrekonstruovaná byl 13. července 1924 k úctě těchto našich svatých opět posvěcen nitranským biskupem Karol Kmeťko za přítomnosti spišského biskupa Jana Vojtaššáka a za účasti třicet tisíc poutníků. Při této příležitosti bylo opět zveřejněno prohlášení, které vzniklo při konsekraci tří biskupů v Nitře - 13. únor 1921. Zde vznikla myšlenka, aby toto bývalé benediktinské opatství "naší národní katolickou svatyní a ohniskem našeho církevně-národního života."

Podepsány byly významné osobnosti: Dr. Karol Kmeťko, nitranský biskup, Dr. Augustin Fischer -Colbrie, košický biskup, Ján Vojtaššák, Andrej Hlinka, Dr. Jan Kohout, biskupský vikář, Fr. Richard Oslvald, arcibiskupský vikář, Dr. Alois Kolísek, P. Vendelín Javorka, SJ, rektor jezuitů, Dr. Jozef Bellay, trenčínský župan, Ján Pöstényi, správce SSV a mnozí další.

Celkový záměr však se Skalkou pro mnohé příčiny se nerealizoval. Válečné události 1939-1945 neobešli ani Skalku. Oprava chrámu byla ukončena slavností v neděli 22. července 1951. Slavnostní mši celebroval nitranský administrátor biskup Eduard Nécsey.

Duchovní správu na Skalce vedl farář ze Skály. V 20. století načas patřil redemptoristé v letech 1925-1940, kteří přišli do Kostelní na pozvání nitranského biskupa Karla Kmeťko v roce 1923 ze sousedních Čech. V roce 1940 převzali starost o poutní místo dominikáni až do zákazu státní mocí 10. ledna 1949. V letech 1950-1955 byl péčí o Skalku pověřen Biskupským úřadem v Nitře Dr. Vojtech Hromník a od r. 1955 to byl opět Skalský farář, jak to bylo i po zrušení řehole jezuitů. Velkou péči o toto posvátné místo projevoval se svými spolupracovníky děkan Ernest Omachi, farář v Omšení a rodák ze Skalky.

Nelze obejít skutečnost, že ateistický režim usiloval získat toto místo jen pro kulturní účely a vyloučit jakékoli náboženské projevy - jakož i to - že každoročně, shodou okolností před výročitou poutí bylo prostředí Velké i Malé Skalky zdevastované.

K celkové opravě se přistoupilo po změně společenského režimu, zejména díky tehdejšímu duchovnímu správci titul. děkanovi Stanislavu třepit.

Skalka se stala oblíbeným poutním a návštěvním místem nejen pro obyvatele Pováží, ale celého Slovenska, Moravy a Polska.

Hlavní pouť se koná v sobotu a neděli po 17. červenci, kdy je svátek sv. Svorada a Beňadik. Pouti předchází mezinárodní setkání umělců Ora et Ars.

Velká Skalka je spjata se vznikem benediktinského opatství k úctě sv. Beňadik z r. 1224, které založil nitranský biskup Jakub I. Z tohoto období pochází stavba kostela a kláštera v gotickém slohu. Benediktini zde působili do počátku 16. století. Nitriansky biskup Ján pušky daroval opatství jezuitům. Jezuité přestavěli klášter benediktinů. V r. 1667-1669 vybudovali v blízkosti napůl zřícený starého kláštera benediktinů, nový klášter. Ačkoli stopy této fáze výstavby kláštera jezuitů nejsou zcela prozkoumány (stavebně je zachována pouze vrchní kaple s jezuitského úpravou vročenou r. 1717). Je jisté, že byla opatřena novými okny a překlenuta vysokou kupolí na přístěnných pilířích na vrcholu s Laterna. Při dalších úpravách počátkem padesátých let 19. století a také v r. 1905 se jí interiér podstatnější nezměnil.

Válečné poměry labansko-kuruckých válek se odrazily i na Skalce začátkem 18. století. V r. 1717 jezuité znovu postavili Kapli sv. Andreje a Beňadik a nasadili na ni novou kopuli. Zbořili starou věž a vystavili novou, vyčnívající nad klášterem. Zvětšily jídelna a přistavěli i několik pokojů. Velká Skalka nabyla podle J. Braneckého "krásy jaké nikdy více nebude mít". Byl postaven i nový zeď, chránící stranu kláštera proti deštěm od Váhu. Ke klášteru přistavěli novou část, protože klášter se rozšířil na 76 členů. V r. 1755 bylo vybudováno 180 nových kamenných schodů, vedoucích od silnice až k bráně kláštera. Poslední velká rekonstrukce Skalky byla v r. 1768, kdy se uskutečnila výměna střechy. Bylo to jen pět let od zrušení řehole v r. 1773, kdy jezuité museli Skalku opustit.

Částečné úpravy na Velké Skalce byly převedeny za trenčínského faráře - opata Ludvíka Stárek v r. 1852-1853 a za Skalský farářů: Pavla Uhrin v r. 1892, Jana Haver r. 1911 a Josefa Púchovského r. 1914. Větší úpravy a stabilizace objektu se uskutečnily po r. 2000. V r. 2011 v objektu Velké Skalky přibyl přístřešek pro turisty.