Muzeum Martina Benky, jako součást Slovenského národního muzea - Muzeí v Martině, bylo veřejnosti zpřístupněno v roce 1972. Patří k nemnoha muzeím na Slovensku, ve kterých lze najít autentickou podobu interiéru obývaného významnou kulturní a všestranně kreativní osobností. Muzeum sídlí ve vilce patřící malíři Martinu Benkovi (1888 - 1971), který položil základní pilíře slovenské moderní výtvarné kultury. Umělec v ní přežil posledních dvanáct let svého života, nastěhoval se do ní v roce 1959 a žil zde do své smrti v roce 1971. V roce 1960 předal státu formou darovací smlouvy více než 5200 olejomaleb a dva roky před smrtí i ostatní část svého díla majetku. Zanechal také finanční hotovost, kterou spravuje Komise pro správu pozůstalosti Martina Benky, pracující pod Fondem výtvarných umění v Bratislavě a umělec ji určil pro každoroční udělování Ceny Martina Benky a pro nákup děl do sbírek muzea nesoucího jeho jméno.
Umělec svůj majetek a dílo věnoval československému státu „s podmínkou, aby zůstalo v celosti zachováno v domě, který obývám a který se stane památným muzeem mé celoživotní a jiné práce, na polích studia a mého snažení. Mojí vůlí je, aby se tato podmínka plně respektovala i po mé smrti.“ Slovenské národní muzeum v Martině v souladu s uvedeným Benkovým přáním zachovává interiér muzea v takové podobě, v jaké ho obýval. muzea staly zajímavou ukázkou bytové kultury z přelomu 50. a 60. let 20. století, vedle prezentování toho nejoriginálnějšího a nejhodnotnějšího pro slovenské umění a kulturu - Benkových děl, autentická podoba interiéru muzea přibližuje i umělcovu osobnost. i vlastní pohodlí, bydlení a práci, jakož io zálibách a trávení volného času.
Projekty na Benkův dům navrhl martinský stavitel Ivan Klein. Jeho a Benkovy výtvarně-architektonické názory však byly velmi rozdílné. Zatímco Benka, jak o tom svědčí jeho náčrty na dům, sympatizoval s členitostí stavby kořenící v secesi, Klein se přikláněl k jednoduchým, čistým formám, bližším funkcionalismu. Benka plánoval umístit na schodiště ve vestibulu či na venkovní terasu domu sochy představující múzy umění v monumentálním měřítku, jejichž nevelké modely vytvořil a umístil v ateliéru. Ty do podoby domu zmiňovaný stavitel sice nepromítl, ale akceptoval Benkovy praktické potřeby a představy o prostorovém členění interiéru. Mezi ně patří i několik nestandardních řešení, která malířův dům odlišují od běžných městských rodinných domů z 50. let 20. století. Kromě ložnice a pracovny, která byla zároveň obývacím pokojem, je součástí Benkova domu velký, působivý ateliér, galerie, v přízemí prostornější vestibul a takzvaný domovnický byt určený pro rodinu, která o umělce pečovala.
Zařízení Benkova ateliéru a pracovny navrhl výtvarník a designér Jan Šimo-Svrček (1922 Spišská Nová Ves - 2006 Nové Zámky) v první polovině 60. let 20. století. Patřil k zastáncům utilitárního bytového zařízení jednoduchých geometrických tvarů, zbavených jakýchkoli nefunkčních detailů. Do Benkových soukromých prostor navrhl výtvarně čistý, praktický a variabilní montisektorový nábytek. Doplnil ho nábytkem Viktora Holešťáka-Holubára (1926 Spišská Nová Ves - 1989 Bratislava), ve kterém se promítly velmi volné inspirace slovenským lidovým nábytkem a uplatnění přírodních materiálů a řemeslných technik, například - vyplétání opěradel kůží, kožešinové doplňky, vlněné.
Spojením nábytku Viktora Holešťáka-Holubára a Jana Šima-Svrčeka vzniklo vizuálně zajímavé seskupení dvou dobových trendů v nábytkovém designu. Vhodně korespondují nejen navzájem, ale také s několika kusy starožitného nábytku, který si Benka přivezl z Prahy, odkud se v roce 1939 přestěhoval do Martina. Oba zmiňovaní designéři navrhli nábytek tak, aby vyhovoval praktickým potřebám a nárokům jeho uživatele. Sloužil k umístění bohaté knihovny svědčící o širokém spektru Benkových zájmů, jakož ik prezentaci výsledků sběratelství zaměřeného zejména na předměty z rurálního prostředí (rozsáhlé sbírky keramiky, maleb na sklo, dřevořezeb). Koresponduje is četnými hudebními nástroji – například pianem, cimbálem, houslemi na kterých umělec hrával i těmi, které navrhl.
Realizovaný nábytek, podobně jako stavba, se výrazně odlišoval od původní Benkovy představy. Z jeho návrhů na vlastní nábytek z 50. let 20. století je zřejmé, že sympatizoval více s členitějšími a masivnějšími formami a přikláněl se ke klasičtějším prvkům – více ozdobným než funkčním – například k římsám či půlpilířům. Umělec promítl do návrhů také ornamentiku a ozdobnost inspirovanou lidovými artefakty z venkovského prostředí, ve kterém se často pohyboval.
Momentálně je Muzeum Martina Benky v rekonstrukci, jejíž rozsah určuje projekt, citlivě zohledňující osobitost památky obývané výraznou uměleckou osobností.
Kuzmányho 34
03601 Martin
Na naší webové stránce používáme pro zlepšení našich služeb soubory cookies.
Pro pokračování prosím potvrďte dodatečné povolení.