Muzeum Martina Benky, jako součást Slovenského národního muzea - Muzeí v Martině, bylo veřejnosti zpřístupněno v roce 1972. Patří k nemnoha muzeím na Slovensku, ve kterých lze najít autentickou podobu interiéru obývaného významnou kulturní a všestranně kreativní osobností. Muzeum sídlí ve vilce patřící malíři Martinu Benkovi (1888 - 1971), který položil základní pilíře slovenské moderní výtvarné kultury. Umělec v ní přežil posledních dvanáct let svého života, nastěhoval se do ní v roce 1959 a žil zde do své smrti v roce 1971. V roce 1960 předal státu formou darovací smlouvy více než 5200 olejomaleb a dva roky před smrtí i ostatní část svého díla majetku. Zanechal také finanční hotovost, kterou spravuje Komise pro správu pozůstalosti Martina Benky, pracující pod Fondem výtvarných umění v Bratislavě a umělec ji určil pro každoroční udělování Ceny Martina Benky a pro nákup děl do sbírek muzea nesoucího jeho jméno.
Umělec svůj majetek a dílo věnoval československému státu „s podmínkou, aby zůstalo v celosti zachováno v domě, který obývám a který se stane památným muzeem mé celoživotní a jiné práce, na polích studia a mého snažení. Mojí vůlí je, aby se tato podmínka plně respektovala i po mé smrti.“ Slovenské národní muzeum v Martině v souladu s uvedeným Benkovým přáním zachovává interiér muzea v takové podobě, v jaké ho obýval. muzea staly zajímavou ukázkou bytové kultury z přelomu 50. a 60. let 20. století, vedle prezentování toho nejoriginálnějšího a nejhodnotnějšího pro slovenské umění a kulturu - Benkových děl, autentická podoba interiéru muzea přibližuje i umělcovu osobnost. i vlastní pohodlí, bydlení a práci, jakož io zálibách a trávení volného času.
Projekty na Benkův dům navrhl martinský stavitel Ivan Klein. Jeho a Benkovy výtvarně-architektonické názory však byly velmi rozdílné. Zatímco Benka, jak o tom svědčí jeho náčrty na dům, sympatizoval s členitostí stavby kořenící v secesi, Klein se přikláněl k jednoduchým, čistým formám, bližším funkcionalismu. Benka plánoval umístit na schodiště ve vestibulu či na venkovní terasu domu sochy představující múzy umění v monumentálním měřítku, jejichž nevelké modely vytvořil a umístil v ateliéru. Ty do podoby domu zmiňovaný stavitel sice nepromítl, ale akceptoval Benkovy praktické potřeby a představy o prostorovém členění interiéru. Mezi ně patří i několik nestandardních řešení, která malířův dům odlišují od běžných městských rodinných domů z 50. let 20. století. Kromě ložnice a pracovny, která byla zároveň obývacím pokojem, je součástí Benkova domu velký, působivý ateliér, galerie, v přízemí prostornější vestibul a takzvaný domovnický byt určený pro rodinu, která o umělce pečovala.
Zařízení Benkova ateliéru a pracovny navrhl výtvarník a designér Jan Šimo-Svrček (1922 Spišská Nová Ves - 2006 Nové Zámky) v první polovině 60. let 20. století. Patřil k zastáncům utilitárního bytového zařízení jednoduchých geometrických tvarů, zbavených jakýchkoli nefunkčních detailů. Do Benkových soukromých prostor navrhl výtvarně čistý, praktický a variabilní montisektorový nábytek. Doplnil ho nábytkem Viktora Holešťáka-Holubára (1926 Spišská Nová Ves - 1989 Bratislava), ve kterém se promítly velmi volné inspirace slovenským lidovým nábytkem a uplatnění přírodních materiálů a řemeslných technik, například - vyplétání opěradel kůží, kožešinové doplňky, vlněné.
Spojením nábytku Viktora Holešťáka-Holubára a Jana Šima-Svrčeka vzniklo vizuálně zajímavé seskupení dvou dobových trendů v nábytkovém designu. Vhodně korespondují nejen navzájem, ale také s několika kusy starožitného nábytku, který si Benka přivezl z Prahy, odkud se v roce 1939 přestěhoval do Martina. Oba zmiňovaní designéři navrhli nábytek tak, aby vyhovoval praktickým potřebám a nárokům jeho uživatele. Sloužil k umístění bohaté knihovny svědčící o širokém spektru Benkových zájmů, jakož ik prezentaci výsledků sběratelství zaměřeného zejména na předměty z rurálního prostředí (rozsáhlé sbírky keramiky, maleb na sklo, dřevořezeb). Koresponduje is četnými hudebními nástroji – například pianem, cimbálem, houslemi na kterých umělec hrával i těmi, které navrhl.
Realizovaný nábytek, podobně jako stavba, se výrazně odlišoval od původní Benkovy představy. Z jeho návrhů na vlastní nábytek z 50. let 20. století je zřejmé, že sympatizoval více s členitějšími a masivnějšími formami a přikláněl se ke klasičtějším prvkům – více ozdobným než funkčním – například k římsám či půlpilířům. Umělec promítl do návrhů také ornamentiku a ozdobnost inspirovanou lidovými artefakty z venkovského prostředí, ve kterém se často pohyboval.
Momentálně je Muzeum Martina Benky v rekonstrukci, jejíž rozsah určuje projekt, citlivě zohledňující osobitost památky obývané výraznou uměleckou osobností.
Slovensky
Anglicky
Maďarsky
Německy
