město Šahy

Historie

V malebném údolí, které ze severu lemuje Krupinská vrchovina, z jihu pohoří Börzsöny, na obou stranách řeky Ipeľ leží město. Na tomto místě je údolí nejužší: vzdálenost mezi dvěma pohořími je necelé 3 kilometry. Uprostřed tohoto údolí teče Ipeľ. Na březích rostoucí bohatý porost a blízkost lesů poskytli ideální podmínky pro usazení pravěkého člověka. Archeologické výzkumy dosvědčují, že již v mladší době kamenné (mladopaleotickej) zde žil člověk / 1 /, a to od potoka Krupinica po Parassu - dnešní prostor celnice Slovensko-maďarských hranic.

Podnebí je zde suché a teplé, vyznačuje se poměrně krátkými zimami a dlouhými, nadprůměrně teplými léty. Počet letních dnů (tmax na 25'C) je nad 70, průměrná roční teplota je 9,5'C. Průměrné srážky za vegetační období vykazují deficit, což znamená, že výpar je větší než celkový objem srážek. Výkyvy srážek zapříčiňuje kolísavost průtokové vody IPLA. V letních měsících, kdy je vláha nejvíce potřeba, dosahuje sotva 20m3 / sec, zatímco v březnu až 58m3 / sec.

Geologicky údolí řeky vzniklo v neogénu, když se zatím souvislé pohoří Börzsöny a Krupinské následkem silného pohybu hornin rozdělili a poklesem údolí sem proniklo moře. Později opadáváním moře došlo i k poklesu celé Podunajské nížiny, což mělo vliv na vznik velké erozi v Poiplie, čímž vznikaly říční terasy. Ty jsou dobře viditelné na kopci Kalvárie a na zlepencových terasách za hřbitovem. V miocénu probíhala v naší oblasti vulkanická činnost, jejíž epicentrum bylo asi v Krupinské vrchovině. Vulkanického původu jsou i naše vinice "Nagyszőlők", kde se rodí kvalitní víno. V blízkosti města se tok řeky značně zpomaluje a pro plytkost břehů ročně vícekrát vystupuje z koryta. Zde se usazují pevné části zemské kůry odplaveny erozivní činností z horního toku. Tloušťka takto vzniklého sedimentu dosahuje i 4-7m. Na nich vznikaly různé druhy sedimentačních půd.

První písemná zmínka o existenci osady Saag je z r.1237 v listině Bela IV., Napsané ve Zvolenu. V ní potvrzuje Ostrihomské církev ve vlastnictví dva a půl poplužia půdy a jednoho mlýna v katastru Saag, patřícího k hradu Hont. Druhá listina z r.1256 popisuje osady sousedící se Saha: vesnice Olvár, obec Tešmak, vesnice Proma a Sági-Sidó (na místě dnešní části Kómájszőlő). V té době podle zmíněné listiny byly vlastníky pozemků v Šahách i Peter Viski, Rugås syn egyedi dále hradní poddaní a královští služebníci, královští Dvornice, ostrihomská kapitula a šahanskému převorství.

Z hlediska rozvoje našeho města rozhodující událostí bylo založení kláštera v Šahách. O přesném datu jeho vzniku nám listiny nic neprozradili. Podle Monasteriológie Fuschoffera Huntovci zde už v r.1705 založili benediktinský klášter, nejnovější výzkumy však uvádějí roky 1236-1240. Je však jisté, že zakladatelem byl bán Márton, který nemaje potomka, se souhlasem Bela IV. své majetky daroval klášteru. Márton velmi dobře si vybral i místo pro výstavbu kláštera: na těchto místech křižuje řeku Ipeľ hlavní cesta, která vedla od báňských měst směrem za Ostřihom a Budín přes Visegrád. Jeho široký politický rozhled a nesobeckost potvrzuje to, že klášter svěřil do rukou samostatného krále a tím dokázal, že měl na zřeteli ne rodinné, ale státní zájmy. Tato skutečnost určila směr rozvoje sahá na několik století dopředu.

Je všeobecně známo, že zakladatel naší župy, podle kterého se ona i nazývala - rytíř Hunt - postavil své hradiště v nynější obci Hont, kde tehdy řeka Ipeľ vytvořila poloostrov vyčnívající nad řekou, čímž zajistila jeho dostatečnou ochranu. Na druhé straně oproti hradišti byl postaven klášter. Premonštrári se těšili velké oblibě, protože kromě církevních vykonávaly i světské služby: pomáhali chudým a nemocným, zejména však tím, že převorství nesoucí jméno Blahoslavené Panny Marie (Prepositura B.Mariae de Saag) bylo i hodnověrným místem nejen pro župu Hont, ale i pro okolní župy. Bylo známé již od r.1255. Původní razítko konventu se bohužel nedochovala, je však známá z r.1397.

Šahanskému klášter prožíval své zlaté období od počátku XIV. století. Tehdy skoro třicet let stál na jeho čele probošt Ferenc Fegyverneki velekněz evropského formátu, oddaný následovník reformních myšlenek. Mezi jeho stěnami vychovávali kněží, redigoval knihy a ověřoval listiny. Pro usnadnění psaní dopisu Fegyverneki sestavil takové formuláře knihy, které sjednotily "svým registrem a jasným obsahovým dělením přehlednou formou všechny spisové formule". Spolu s ostatními řeholníky se přičinil o obohacení naší kodexu literatury / 4 /.

Králové rodu Árpádovců nadále všestranně podporovaly klášter v činnosti. Ludvík I., v roce 1357 dal svou výsadní listinou lidí proboštství pod všeobecnou moc probošta. R.1405 král Zikmund povolil každou neděli Forum liberium (volný trh) av den na Nebovstúpenie Panny Marie - ve svátek patronky šahanskému kostela - zase veřejný tržní den. Toto právo se vztahovalo i na majetky konventu. Zanedlouho, roku 1470 Šahy dostávají od krále Zikmunda i právo meče.

Mocný sousedé záviděli rozmach šahanskému konventu. Tak roku 1444 čtyři synové Balázse z Ďarmôt vyhnali probošta Balinta s jeho druhy z kláštera a samotný klášter proměnili na pevnost. O dva roky později synové vévody Petra z Levic se svými kumpány znovu vyrabovali klášter. Proto proti nim nařídil král Ladislav I. rozsáhlé šetření, o jeho výsledku však nejsou zprávy. Avšak šahanskému konvent ještě v r.1511 vedl spor s rodinou Levických ve věci navrácení pokladů a diplomů.

Příznivé položení sahá mělo za výsledek jejich důsledné napojení na středověkou silniční síť. Hlavní cesta z Ostřihomi az Budína vedla po stráních kopců podél řeky Ipeľ a jejích přítoků přes šahanskému most do důlních měst, zejména do Banské Štiavnice. V okolí byly důležitou křižovatkou cest i Vyškovce, hlídané v té době opevněním. Zde se křížila ostrihomská cesta s další cestou přes údolí burských potoka a obě spolu vedli přes Šahy. Odtud vedla cesta přes Hokovce na Žemberovce a Bátovce (do "tržnice královny"), a také přes Nemce na Krupinu a na Banskou Štiavnici. Jiná cesta vedla ze sahá vedle Krupinice přes Plášťovce na Litavský hrad a na Bzovík, kde byl druhý premonstrátský klášter. Východním směrem přes most na Ipli vedla cesta na Hont a Drégelypalánk a dalším dřevěným mostem přes Ipeľské Předmostí na Vinici nebo Balog nad Ipľom / 5 /.

Po pádu Budína, Vacov a Ostřihomi turecké vojska postupovali dále směrem na důlní města. Proto vídeňská vláda r.1546 nařízením č.44 určila "posílení šahanskému kláštera na hrad na státní náklady" / 6 /. Prvním kapitánem hradu byl Juraj Thury, který již v r.1544 se vyznamenal hrdinským útokem na rabujících Turků, vracejících se po neúspěšném dobývání hradu v Levicích do Ostřihomi. Dostihl je při šálku a řádně vyklepete. Od r. 1550 se stal kapitánem v Šahách František Jakisich. Turci se tehdy pokoušeli dobýt šahanskému pevnost, jejich útok však byl odražen. Pro klášterní hrad se stal osudným rok 1552. I když drégelyský hrad hrdinsky bránil Juraj Szondi, velké přesile 4. července podlehl a sám padl v boji. O několik dní později padla i pevnost v Šahách, a přestože Turci vše vyrabovali a spálili, řadoví bratři zachránili svůj vzácní archiv spisů přenesením do svätobenedického kláštera, kam se sami uchýlili.

Šahanskému archiv hodnověrného místa byl později přenesen do Győrszentmártonu (dnešní Pannonhalma). Po dobytí sahá turecké vojska v počtu 12 tisíc mužů pod vedením Ali paši pokračovali dále směrem na důlní města. Tehdy se vzpamatoval i vídeňský dvůr a rychlým protiúderem jim chtěl zabránit v dalším postupu. Velením císařských vojsk byl pověřen pyšný generál Erasmus Teuffel. Pověření dostal od samotného císaře Ferdinanda I. Pro jeho špatnou povahu ho Maďaři nazývali Ordog Mátyás, čili Matej Čert (Teuffel = Ordog = Čert - Nomen est omen). Tinodi Lantos Sebestény, tehdejší básník - ospevovateľ hrdinských bojů, boj u pláštěnců podrobně popsal / 7 /. Podle toho víme, že císařská vojska měli 10 tisíc vojáků. Nevyčkali na posilu, která měla přijít z Fiľakovský hradu, ale s vojskem, které tábořilo při Hrkovce, se pohnul proti Turkům. Setkali se v úzkém údolí Krupinice při pláštěnce. Teuffel se zde neprokázal jako vojevůdce, proto byl po dvoudenní bitvě poražen. V boji zemřel i VACOVSKÝ biskup Sbardellatti, vedoucí zásobovacího oddílu. Padl při cestě ze sahá do Plášťoviec, kde na jeho památku byla postavena malá kaple. Po této rozhodující bitvě Turci obsadili až 9/10 území župy Hont a pouze nejsevernější část v okolí Banské Štiavnice nebyla dobyta. Šahy Turci ovládli dvakrát. Poprvé v r.1552-1595, pak od r.1663 po osvobození Budína / 8 /. Po vymezení hranic r. 1595 turecko-císařské hranice byly mezi Tešmakom a Saha na Silberských loukách. Pro označení hranic byl vykopán hluboký jarok, který se nazýval "turecký jarok". Avšak i ten Turci vícekrát zneužili, při rabovačkách překročili. Několikrát ohrožovaly i důlní města (Pukanec, Krupina, Banská Štiavnica), avšak jejich nedobyli. Během turecké okupace postavili pod hradem Drégely silné podhradí Palanka - z pilot, prken a fošen a dřevěný most přes Ipeľ, odkud vedly nečekané útoky na okolí. Sloužily i na obranu samotného hradu. Podle majetkového soupisu r.1626 vedeného tureckým pašalíkom víme, že v Šahách byla pouze jedna porta, dále 16 sedláků se 1/4-ovým pozemkem, kteří měli spolu 8 koní a 40 volů. Po soupisu poplatníkem bylo popsáno 33 rodin.

První městská pečeť, která se zachovala, je z roku 1665. Zobrazuje probošta s mitrou a biskupovy berlou s kulatým nápisem "Sigillum oppida Saag", čili: pečeť města Saag.