CZ CZ

město Partizánske

3 hodnocení
Město Partizánske leží v jižní části Trenčínského kraje na místě soutoku řek Nitry a Nitric. Katastr města Partizánske je součástí severního výběžku Podunajské pahorkatiny, přičemž mírně zvlněný reliéf přechází na jihovýchodě k pohoří Tribeč.

město Partizánske

Město Partizánske leží v jižní části Trenčínského kraje na místě soutoku řek Nitry a Nitric. Katastr města Partizánske je součástí severního výběžku Podunajské pahorkatiny, přičemž mírně zvlněný reliéf přechází na jihovýchodě k pohoří Tribeč.

Partizánske, jedno z nejmladších měst Slovenska, leží v jižní části Trenčínského kraje na soutoku řek Nitry a Nitric. Obklopené výběžky Strážovských vrchů a pohoří Tribeč je vstupní branou do horní Nitry. Vznik a historie města je úzce spjata s firmou Baťa, která v letech 1938 až 1939 vybudovala v katastru obce Šimonovany (dnešní městská část partyzánského) závod na výrobu obuvi. První výkopové práce se začaly 8. srpna 1938 a tento den se považuje za oficiální datum vzniku města. S prudkým rozvojem výroby v továrně začala v Šimonovany vyrůstat osada Baťovany s moderními obytnými a společenskými budovami. S narůstajícím významem osady získaly Baťovany v roce 1948 atributy obce a následně města. O rok později byly na počest obyvatel, kteří se zapojili do Slovenského národního povstání, přejmenováno na Partizánske a Baťovy závody v Partizánskem přijali název Závody 29. srpna. Od roku 1976 jsou součástí partyzánského i obce Velké Bielice, Malé Bielice a Návojovce. Dominantou města je zrekonstruovaná centrální městská zóna, kterou tvoří Náměstí SNP s fontánou a městský park. V ose náměstí SNP je situován římskokatolický Kostel Božského Srdce Ježíšova. V interiéru kostela, který je od roku 1995 kulturní památkou, vyniká mramorový kříž se sochou Krista.

Zajímavé jsou i původní dvojdomy z červené cihly na známé Červené ulici, která se nachází v kolonii nejstarší původní zástavby Baťových rodinných domů. Pozornost poutá i jeden z nejstarších zachovaných goticko-renesančních zámků, Vodní hrad v Šimonovany, jehož původ sahá do poloviny 13. století. Přírodním unikátem je areál Bielická bahna, který v sobě skrývá vzácný biotop evropského významu - Marica pilky, díky čemuž je zařazen do národního seznamu území evropského významu. Partizánske, kdysi označované jako město obuvi, dnes žije moderním a dynamickým životem a naplňuje slogan: Město, kde to žije!

1939_umovhd2u5u.jpg

Nedílnou součástí města je od jeho zrodu bývalá samostatná obec Šimonovany (dnešní část partyzánského). Rozhodujícím byl rok 1938, kdy firma MAS - Moravské a slovenské strojírny, odkoupila v katastru obce Šimonovany pozemky od velkostatkáři Eugena Salzbergera, se záměrem začít na nich stavět objekty továrny na výrobu jízdních kol a obuvnických strojů. Firma patřila pod obuvnický koncern Tomáše Bati a její majoritním vlastníkem byl Jan Antonín Baťa, nevlastní bratr Tomáše Bati st .. První výkopové práce se začaly 8. srpna 1938 a tento den se považuje za oficiální datum vzniku města.

Souběžně s výstavbou továrny začala i výstavba osady nazvané Baťovany. Kromě výrobních hal se začaly stavět i moderní domy pro zaměstnance podle hlavního architekta zlínské stavební kanceláře firmy Baťa Vladimíra Karfíka, předního představitele funkcionalismu. Slibně se rozbíhající stavební práce zbrzdily v září 1938 politické události v Mnichově. Po rozpadu Československé republiky (ČSR) potřeboval Jan Antonín Baťa udržet majetek, který vlastnila firma Baťa na Slovensku. České vládě se rozhodl upsat vysokou půjčku, čímž se mu uvolnily ruce na podnikání na Slovensku. Baťa upustil od svého záměru plánované strojírenské výroby av továrně v Šimonovany rozjel výrobu obuvi. První páry bot byly vyrobeny již 15. července 1939. Do konce roku se v továrně vyrobilo 940 000 párů kožené obuvi. Současně pokračovala i komplexní výstavba nové obce. V osadě Baťovany vyrůstala moderní obytná čtvrť, kulturní a společenské prostory, obchody, sportoviště, zdravotnická a sociální zařízení. V roce 1940 byla předána do užívání železniční zastávka mezi Šimonovany a Velkými bělič a také ukončena výstavba Společenského domu s kinem.


1939_yua3og065e.jpg

Osada Baťovany měla od srpna 1940 svůj vlastní obecní výbor - všichni jeho členové byli zaměstnanci firmy Baťa. V roce 1941 došlo k zásadním změnám ve správě obce Šimonovany. Obecní výbor byl rozpuštěn a správu obce převzal vládní komisař se svým poradním sborem, který však neměl rozhodovací právo.

Příchod firmy Baťa do obce Šimonovany byl pro ni velkým přínosem. Finanční situace obce se díky firmě natolik zlepšila, že mohla začít i dlouho odkládané stavební úpravy, které si nemohla dříve dovolit kvůli nedostatku peněz. Všechny investice nově vybudované osady Baťovany převzala na sebe firma Baťa a obec Šimonovany se mohla věnovat pouze svým záležitostem. V průběhu let 1939 - 1942 postavila obec moderní Obecní dům, ve kterém byla i pošta. V roce 1941 začala s regulací řeky Nitra, která způsobovala časté záplavy. Obec investovala i do úpravy ulic, kostela, náměstí a zřízen byl i městský park. Rozrůstala a pokračovala i osada Baťovany, která měla v roce 1943 až 2067 obyvatel. V obytné čtvrti přibyly desítky bytových jednotek a čtyři svobodárny. Postaven byl také čtyřpodlažní internát pro Baťovy školu práce.


1939_47u8xtq3e4.jpg

V Baťovy fabrice pracovalo mnoho rozhledem lidí. Právě kolem nich se začali organizovat ilegálně skupinky s výrazně protifašistickým postojem. Po vypuknutí 2. světové války vytvořili ilegální buňku, tehdy zakázané Komunistické strany Slovenska, dělníci spodkové manipulace fabriky Ondrej Kramár, Rudolf Kalabus a Karol Ivanka. Přidali se i Veľkobieličanci Elemír Oláh a Štefan Horváth, pracovník železniční stanice ve Velkých Bielice. Skupinka začala malými sabotážemi na německé vojenské transporty, které stály ve Velkých Bielice. Do ložisek vagónů sypala písek a narezávala brzdící hadice. Informace o vlacích poskytoval Štefan Horváth. Malá ilegální buňka se postupně rozrůstala av roce 1942 měla již téměř 80 členů.

S příchodem Albína Grznár, rodáka z Velkých Uheriec, začala skupina vydávat a rozšiřovat letáky, které měly za cíl poukázat na absurdnost fašismu a pravdivě informovat o situaci na sovětsko-německém frontě. Informace o rozšiřování protifašistických letáků se dostaly i na Ústředí státní bezpečnosti v Bratislavě, které spustilo rozsáhlé pátrání. Na horní Nitře začalo hromadné zatýkání. Reakcí na tyto události bylo v srpnu 1942 svolání porady na pokyn vedení komunistické strany ve vile Pavla Němce při Oslany, kde přišel i Albín Grznár. Výsledkem setkání bylo rozhodnutí vytvářet partyzánské družiny, organizováním kterých byl pověřen právě Albín Grznár. Součástí přípravy na ozbrojený boj bylo i nadále vydávání letáků. Jako o jedné z nejvýznamnějších letákových akcí v Baťovanoch se archivy zmiňují o události z roku 1943. Při příležitosti svěcení základního kamene římskokatolického kostela zavítal do Baťovian prezident Slovenského státu Jozef Tiso. Po zvednutí víka na místě pro pamětní desku byly letáky s heslem Smrt fašismu! Navzdory velkému vyšetřování organizaci neodhalily.

1939_92f45t5k6z.jpg

Masové pronásledování a zatýkání bylo nejmarkantnější v letech 1943-1944. V dubnu 1943 zajistili Pavla Němce, koncem měsíce přišli agenti státní bezpečnosti i do fabriky, aby zatkli Albína Grznár a Karola Ivanku. Podařilo se jim však uniknout do veľkouhereckých hor, kde se vytvořil první partyzánský tábor. Přitom jak se členové ilegální skupiny věnovali přijímání nových lidí, měli na starosti i získávání zbraní. Navázali kontakty s vojenskými sklady v Novákách av Bošany a zbraně skupovali i od frontových vojáků, kteří přicházeli na dovolené do okolí Baťovian. Do skupiny přibývaly postupně další členové, mezi nimiž byly zběhů slovenské armády (Rudolf Jašík, Jozef Kmeť, Richard Bosák), uprchlíci z fašistických táborů a příslušníci Rudé armády (Ivan Časnyk, Nikolaj Putrenko) a další. V květnu 1944 převzal vedení partyzánského oddílu důstojník Rudé armády Pavel Baranov, který utekl z koncentračního tábora. Podle něj přijala skupina i krycí jméno "Pavel".

Do ilegálního odbojového života v Baťovanoch byl od roku 1940 zapojen Jozef Trojan, správce Baťova velkostatku v Šimonovany. Kromě navazování styků, získávání informací a pomoci pronásledovaným se snažil zajistit materiální ilegální buňky a později i povstání. Dodával povstalcům většinou obuv, munici, sanitní materiál, oděvy a proviant. V listopadu 1943 vznikl v Šimonovany Revoluční národní výbor, který vedl Ondřej Kramár a jeho místopředsedou se stal Jozef Trojan.

1939_q2cb713i58.jpg

V okolí Novák se 28. srpna 1944 uskutečnila porada jednotlivých ilegálních organizací, na níž se dohodli postavit na odpor. Když vypuklo povstání, v noci z 29. na 30. srpna 1944, partyzáni opustili svůj tábor a spolu s dalšími ilegálními pracovníky obsadily četnické stanici v Baťovanoch, závod a celé město. Podle záznamů z kroniky 30. srpna 1944 poslal generál Ján Golian prostřednictvím velitele vojenské posádky v Trutnově rozkaz na ozbrojený odpor nepříteli. Za velitele Hornonitriansky partyzánských jednotek byl určen Jozef Trojan.

30. srpna 1944 přicházeli dělníci do práce tak, jako v ostatní dny. Brány však byly zavřeny. Fabrika byla obsazena ozbrojenými partyzáni, který před jejím bránou a také na železniční stanici vyzývali dělníků, aby se chopili zbraní a postavili se na obranu lidu. Dělníci hromadně odcházeli k šimonovianskemu mostu, kde byly připraveny zbraně a munice ze Zemianských Kostolian az Bošian. Zorganizovali se první bojové jednotky. Do bojů nastoupilo kolem 2000 povstalců.

Bojovné jednotky skupiny Pavel sváděli těžké boje při Čakajovce. Druhá část povstalců bránila Baťovany. Nejtěžší boje na území Baťovian byly zaznamenány ve dnech od 3. do 9. září. Útoky okupantů se ze začátku dařilo úspěšně odrážet. Fašisté sice utrpěly velké ztráty, v bojích však padlo i 147 povstalců. Při jednom z nich zahynul i organizátor celého protifašistického hnutí na Ponitrie Albín Grznár. Teprve po dosazení velkého počtu obrněných vozů a tanků za podpory minometné palby se Němcům podařilo 9. září 1944 dobít baštu povstání horní Nitry - Baťovany.

Vojska osvoboditelů se přiblížili k městu koncem března 1945. Pro osvobození regionu byla důležitá skutečnost, že vojska 2. ukrajinského frontu a vojska 1. Bukurešťské divize postupovali od Prievidze i od Topoľčian. Fašisté, aby unikly, museli velmi rychle ustoupit na Pováží. V noci z 1. na 2. dubna zničili ustupující německá vojska most mezi Velkými bělič a Brodzany. Baťovany byly osvobozeny 2. dubna 1945.


1939_tfaoz6ko63.jpg

První dny po osvobození se ujal řízení a koordinace činností, směřujících k obnově normálního života v obci, první místní národní výbor (MNV), který na sebe převzal kompetence zrušeného zastupitelstva a notářského úřadu. Jeho předsedou se stal Jozef Trojan. Kompetence bývalých obvodních notářských úřadů přešly na obvodní úřady MNV. Prvořadým úkolem národního výboru bylo nastolit pořádek, s čím pomáhala v obci nově zřízená lidová milice. Postupně se začalo s odstraňováním škod, které Němci zanechali v obci na budovách, silnicích a mostech. Stavební oddělení firmy Baťa pomáhalo na každém kroku.

Dekretem Ministerstva průmyslu ČSR byly Baťovy podniky 1. ledna 1946 znárodněny.

Začátkem roku 1946 postihla Šimonovany a tovární část Baťovian opět povodeň, která napáchala velké škody. Národní výbor tehdy rozhodl o přijetí konkrétních opatření. V tomto období se v obci začalo ve velkém stavět. Postavili se chodníky přes celou obec, hasičská strážnice, upravila se cesta a náměstí kolem kostela, vybudovalo veřejné osvětlení podél státní silnici v úseku Šimonovany - Baťovany a vysadilo se stromořadí po obou stranách silnice, čímž vznikla pěkná promenáda.

V roce 1947 byla v Baťovanoch zřízena místní obecní policie Jedním z hlavních problémů obce v té době byl nedostatek kvalitní vody. Proto se téměř každé zasedání národního výboru zabývalo otázkou zřízení vodovodu.

Na jaře 1948 se začala definitivně řešit problematika názvu i charakteru obce Šimonovany - Baťovany, která stále používala nejednotné pojmenování. Jak úřední název stále platily Šimonovany, firma Baťa zase od začátku používala pojmenování Šimonovany - Baťovany. Osada Baťovany se mezitím stala samostatnou osadou se železniční stanicí, nemocnicí, poštovním úřadem, školou, římskokatolickou a evangelickou farou, obchody a stanicí národní bezpečnosti. Představitelé města proto požádali o úřední změnu názvu obce na Šimonovany - Baťovany.

Mateřská obec Šimonovany měla v té době 650 obyvatel, zatímco Baťovany až 3450 obyvatel a jejich počet neustále stoupal. Baťovany už měli všechny atributy města, mimo jiné bezprašné cesty, chodníky, parky, sportovní stadion, kanalizaci. Statut města získaly Baťovany 18. listopadu 1948. Město Baťovany bylo vyloučeno z obvodu sdružených obcí Obvodního úřadu MNV v Baťovanoch a byl zřízen samostatný úřad MNV. Město postupně převzalo i správu silniční sítě, která do té doby patřila národnímu podniku Baťa a přikročilo také ke stavbě vodovodu.

9. února 1949 byly Baťovany přejmenovány na Partizánske a staly se sídlem nového okresu Partizánske. Továrnu, na počest obyvatel, kteří se zapojili do SNP, byla 13. února 1949 přejmenována na Závody 29. srpna (ZDA).

1939_k99hzam18y.jpg

Po období odstraňování následků války se koncem 40-tých let opět rozběhla výstavba. Začaly se stavět budovy průmyslové školy, pošty, okresního i místního národního výboru, nové okresní nemocnice, bylo dokončeno koupaliště, pokračovala výstavba vodovodu. Zřízen byl i Komunální podnik města Partizánske, který měl podle zakládací listiny 22 hlavní činnosti.

Začátek 50. let přinesl přechodný útlum tolikrát rychle zrychlená výstavby města. Ne však na dlouho. Neustále se zvyšující poptávka zemí tehdejšího Sovětského svazu po obuvi ZDA podnítil zvyšování výroby. Úzká spjatost závodu a města se projevila iv jeho rozvoji. V roce 1953 byl dokončen městský vodovod a současně se začala budovat i kanalizační síť. Postupně opět ožívala i bytová výstavba. Na konci 50. let bylo v Partizánskem 1172 bytů a 115 soukromých rodinných domů.

1939_n83mk3bolx.jpg

V roce 1960 se uskutečnilo nové územní členění státu, v jehož rámci zanikl i okres Partizánske. Město se dále rozrůstalo, přibývaly byty, obchody, předškolní zařízení, přičemž se stále respektoval původní urbanistický návrh Jiřího Voženílka. Rozmístění jednotlivých funkcí ve městě (nemocnice, dům kultury, školy, sportoviště, bydlení) bylo v souladu s původním plánem z roku 1945. Dokončením výstavby železniční stanice v roce 1962 se výrazně zlepšila úroveň cestování. V témže roce přibylo ve městě i další školní zařízení, kterým byla 2. ZŠ na obuvnický ulici. Přechodné ubytování velkému počtu mladých žen, zaměstnankyň ZDA, poskytla výšková budova, postavená v roce 1964 na Náměstí SNP. Rozšířila se i obchodní síť. V roce 1964 byl dokončen obchodní dům Mládí a několik menších provozů na ulici 1. května.


1939_ri6avx0h2b.jpg

Velká pozornost byla věnována úpravě a vzhledu města. Na náměstí SNP přibyl v roce 1964 nový zkrášlující prvek - fontána. Město se dostalo do povědomí široké veřejnosti ojedinělým ztvárněním symbolu hlavní výroby v podobě velké boty z květů.

V roce 1966 postihly město tři živelné pohromy, dva velké požáry a povodeň. První požár vznikl v únoru v gumárenské budově ZDA a způsobil téměř dvoumilionovou škodu. Druhý požár v květnu zcela zničil dřevěnou tribunu a kabiny Jiskry Partizánske. Třetí pohroma přišla v srpnu, kdy po vydatných deštích a průtrži mračen zaplavila voda téměř celé město. Celkové škody po povodni byly vyčísleny na 15 milionů korun.

1939_pqaozioz20.jpg

V ZDA každý rok přibývalo téměř 1000 nových zaměstnanců a počty vyrobené obuvi se počítali na desítky milionů. Přímo úměrně rostl i počet obyvatel. V souladu s rostoucími požadavky na bydlení se v roce 1967 začalo budovat nové sídliště Luhy. Koncem 60. let se počet obyvatel města vyšplhal na 16 tisíc.

Začátkem 70. let se věnovala pozornost zejména výstavbě panoramatického kina, plynofikací města a modernizací dopravní infrastruktury. V roce 1976 byl zprovozněn podchod pod železniční tratí, který spojuje město a ZDA. O rok později byla dobudována nová autobusová nádraží, která přispěla ke zkulturnění cestování. Intenzivní pokračovala i výstavba na sídlišti Luhy, kde kromě dalších bytových jednotek, jeslí, mateřské školy, prodejny potravin a restaurace Ostrov přibyly i dvě základní školy - na Nádražní ulici (1974) a na Velké okružní (1978). K rozvoji sportu začala sloužit umělá ledová plocha (1974), krytý plavecký bazén (1977) i sportovní hala (1977).

V roce 1971 byla obec Malé Uherce sloučena s městem. K výrazné změně v organizaci města došlo v roce 1976, kdy byly k němu připojeny obce Malé Bielice, Velké Bielice, Návojovce a Brodzany.

Stavební ruch neopadl ani v 80. letech. Ve městě přibývaly byty, rodinné domy, školské i předškolní zařízení a zlepšovala se občanská vybavenost sídlišť. Stavební technika se přesunula ze sídliště Luhy do nově vybudované části města - Šipek, kde pokračovala bytová výstavba. V roce 1985 se na sídlišti Šipek začala výstavba základní školy, mateřské školy a jeslí. O rok později se začala výstavba v lokalitě Stráne.

V tomto desetiletí bylo zrealizováno několik menších i větších staveb: most přes řeku Nitric (1982), Dům revolučních tradic, Klub důchodců - odbojářů, noční sanatorium v Malých Bielice (1983), nová budova zvláštní školy (1986), nová obřadní síň MNV a dům služeb Alfa (1987). V rámci účelové investiční výstavby byly postaveny např .. provozní budovy okresního podniku místního průmyslu, okresního bytového podniku a vybudovaná kanalizace v Šimonovany. V akci "Z" se uskutečnila výstavba nového oddělení klinické biologie a ARO v nemocnici, kanalizace na Říční ulici, plynofikace části Velké Bielice atd.

V roce 1988 byla předána do provozu hvězdárna v Malých Bielice jako ojedinělé a významné specializované zařízení v oblasti astronomie a kosmonautiky v širokém okolí.

K částečné obnově vzhledu centra města přispělo v roce 1989 otevření zrekonstruovaného Společenského domu (hotelu) a fontány na Náměstí SNP.

Dařilo se i ZDA, kde koncem 80. let pracovalo 16 tisíc lidí a roční výroba dosahovala více než 32 milionů párů obuvi.

1939_y84picexnd.jpg

Začátek 90. let, po společenských změnách, které přinesly listopadové události v roce 1989, charakterizoval konec centralismu a nástup demokracie. Začátkem roku 1990 se uskutečnila petiční akce, v níž obyvatelé žádali změnu názvu města na původní Baťovany. Petice ale úspěšná nebyla. Integrované obce dostaly možnost opět získat vlastní identitu a některé z nich to využili. 1. ledna 1991 se od města Partizánske odčlenili obce Brodzany a Malé Uherce.

Na podzim roku 1990 se konaly volby do orgánů samosprávy města, v kterým byl za primátora partyzánského zvolen Ing. Dušan Fraňo. Městská policie, jako samostatná složka podléhající pod přímé řízení primátora, se stala neodmyslitelnou součástí života ve městě.

1. ledna 1993 vznikla samostatná Slovenská republika. O tři roky později, ve smyslu nových zákonů o státní správě ao novém administrativním členění státu, došlo k zásadní změně uspořádání krajů a okresů na Slovensku. Partizánske se opět stalo okresním městem a bylo začleněno do Trenčínského kraje.

Nové ekonomické i politické poměry v zemi znamenaly pro Závody 29. srpna, které představovaly hlavního živitele tisíců rodin z města, ztrátu svého největšího odběratele obuvi - Sovětského svazu. Státní podnik ZDA byl v roce 1995 privatizován akciovou společností CEBO Holding Slovakia. Privatizační proces, rozdělení podniku na několik akciových společností a hromadné propouštění měly pro život ve městě negativní důsledky. Malé a střední firmy, které vznikly, zaměstnávaly jen malou část uvolněných pracovníků bývalých ZDA. V roce 1999 nezaměstnanost ve městě převýšila 20%.

Začátkem 90. let stagnovala i bytová výstavba. Nepříznivá bytová situace se začala řešit přestavbou bývalých svobodárně a nadstavbou nad vhodnými objekty v centru města. Navzdory výraznému poklesu míry investic do nových objektů byla dokončena výstavba čističky odpadních vod (1993), domu smutku a hřbitova na Šipku (1993), zrekonstruoval se zámeček Vodní hrad v Šimonovany (1998) a zrealizovala se 1. etapa zkrášlování centrální městské zóny, součástí které byla rekonstrukce inženýrských sítí, kanalizačních rozvodů a výměna vodovodních sítí (1998). Koncem 90. let byla na sídlišti Šipek předána do užívání městská bytovka se 144 byty.

Výraznější změny zaznamenalo střední školství. Odborné učiliště rozšířilo spektrum studijních oborů, přibyla také obchodní akademie. Přechodem Závodního klubu ROH, knihovny a dalších objektů z bývalého státního podniku ZDA do majetku města, se stalo nositelem kulturního života v tomto období Městské kulturní středisko. Společenské změny zasáhly i zdravotnictví. Proběhla privatizace lékařských ambulancí prvního kontaktu a vybrané sítě specializovaných ambulancí. Nemocnice s poliklinikou získala po zániku Okresního ústavu národního zdraví v Topoľčany v roce 1992 právní subjektivitu. V roce 2003 se stala městskou neziskovou organizací.

Doplňující informace

Možnosti dopravy: Pěšky, Bicyklem, Autem, Vlakem, Autobusem
Možnosti parkování: Parkování zdarma v okolí

Akceptované platby: Hotovost
Domluvíte se: Slovensky

Vhodné pro: Děti, Rodiny s dětmi, Seniory, Hendikepovaných, Cyklisty, Mládež, Dospělé
Sezóna: Jar, Léto, Podzim, Zima
Aktualizováno dne: 30.5.2019

Otevírací doba

Počasí

pondelí - uterý:
07:30 - 15:00
středa:
07:30 - 16:30
čtvrtek:
07:30 - 15:00
pátek:
07:30 - 14:00
Zobrazit více

Otevírací doba

Počasí

pondelí - uterý:
07:30 - 15:00
středa:
07:30 - 16:30
čtvrtek:
07:30 - 15:00
pátek:
07:30 - 14:00


Kontakt

Telefon: +421 38 749 2103
Webová stránka: partizanske.sk
město Partizánske
Mestský úrad Partizánske
Námestie Slovenského národného povstania 212/4
958 01  Partizánske
Kraj: Trenčiansky
Okres: Partizánske
Region: Ponitrie
 48.625306, 18.37237

Lokalita Partizánske

Mestský úrad Partizánske
Námestie Slovenského národného povstania 212/4
958 01  Partizánske

Zobrazit kontakt

tipy na zážitek v okolí Události