Obec Zvončín

Patřila panství Červený Kámen, devítek platila ostřihomského arcibiskupovi. Tři sousedící obce Suchá, Košolná a Zvončín měli společný farní obvod, s farou v Suché nad Parnou od roku 1240.
V r. 1543 ji obývalo 6 rodin, o čtyři roky později v r. 1547 se přistěhovalo několik chorvatských osadníků. V 17. - 18. stol. ji Pállfyovci dávali často do zálohu rodinám Zichy, Paxy i kolegiu jezuitů v Trnavě. V r. 1794 byla připojena k Suché.
Zvončín leží v západní části Trnavské sprašových tabule, 164 m nad mořem, 8 km SZ od okresního města Trnava. Katastrální hraničí s obcemi Šelpice, Suchá nad Parnou, Ružindol as městem Trnava.
Systematický archeologický výzkum zatím nebyl uskutečněn. V roce 1957 dr. Bárta (Arch. Úst. SAV v Nitře) našel "vrstvy uhlíků v místním hliníku, podle čeho by bylo možné hovořit o pravěku osídlení" (Šimončič, str. 7, na str. 12 je Hliník zmiňován jako název lokality). O čtyři desetiletí později další dílčí výzkum přinesl konkrétnější výsledky.

V lednu 1999 při pokládání plynového potrubí na úseku Zvončín - Bílý Kostel archeologové "v profilu rýhy v hloubce 90 - 140 cm lokalizovali porušený objekt, jehož hlinitá výplň obsahovala značné množství keramického materiálu velatické kultury ... zachránili se střepy, celé a rekonštruovateľné tvary z minimálně 15 nádob. V souboru měli převahu menší nádoby vyhotovené z jemné hlíny světlehnědé a tmavošedé barvy. Ojedinělé jsou střepy nádoby z hrubozrnného materiálu světle hnědé barvy, jejíž povrch byl silně popraskaný. Není vyloučeno, že porušený objekt představuje zbytek hrobového celku nebo keramického depotu. " Získal se atypický pravěký keramický materiál a střepy dokazující intenzivně osídlení v době bronzové a době římské.
Jedním z nálezů byl i aerofon, objeven v rýze, v hloubce asi 40 cm. Nástroj vyhotovený z jeleního parohu se zachoval téměř nepoškozené, jen v nejspodnější části je mírně zkorodovaný. Píšťalové trubice prochází celým tělem nástroje stěny jsou tlusté 2-4 mm. Vzhledem ke stavu zachování ústí nástroje nelze přesně určit, zda bylo ústí zavřené nebo otevřené, oba typy fléten se vyskytují od doby římské do 13. stol.
Výzkum se uskutečnil v lokalitě Medziháj, na pravobřežní terase sudý, v současnosti se nálezy nacházejí v soukromé sbírce. (AVANS)

V Účetní knize Trnavy pro roky 1394 - 1530 je zmíněn Pavel Zvončínsky, zmínka se týká roku 1482 (fol. 154 v).
První "oficiální" písemná zmínka souvisí s evidencí poddanských povinností na panství Červený Kámen.
Obec v letech 1535-1543 nebyla téměř vůbec obydlená - disponovala sice 28 usedlostmi ale osídlených bylo pouze šest. Urbár z roku 1543 číslo domy z levé strany silnice směrem na Suchou (durnpacher Strassen): č. 1 - 16 byly opuštěny, na č. 17 býval Pavel Vitkov, 18. Michal Gazda, 19. Martin Jurgovič, rychtář, 20. Dian Jurgovič, 22. Jan Polák, 26. Gašpar Jurák. Zbytek opuštěný.
Fuggerové - tehdejší majitelé Červeného Kamene usadily prvních chorvatských kolonistů, unikajících před tureckými expanzemi ve Vištuku, Dlhej a Dubovej. V Suché tvořily téměř polovinu obyvatelstva. Ve Zvončíne bývaly dvě rodiny - Martina a Diana Jurgovičovcov. Silnější vlna nových osadníků dorazila v roce 1547.
Teprve v roce 1554 byla plně osídlena - tz 28 usedlostí, av roce 1583 se jejich počet dokonce zvýšil na 39.

V archivu města Trnava máme zachovány dva listy rychtáře Zvončín adresované Trnavskému kolegovi, oba psané česky.
První z 5. května 1622 - zvončanský rychtář a konšelé potvrzují, že před ně předstoupil "ukazatel tohoto dopisu" a žádal výpis z obecních knih o jeho nároku na majetek. Výpis z 21. září 1614, kdy Jano Ostrovský rozdělil svůj majetek před tehdejším rychtářem - Janem Heribanovičom a 4 konšalmi Petrem Petrovičem, Pavlem Tomašovič, Martinem Albertovičom a Janem Šatorovičom mu byl obratem vydán.
Druhý, datovaný 24. září 1690 popisuje bitvu mezi šelpickými a zvončanskými mládenci podle svědků podepsaných na listu - Jakub Habala a André Heriban.
Zachovala se i stvrzenka (MG, Deputationalia 7-16-8) na záloh majetku Jana Marčiša za půjčení 25 zlatých od Jana Slováčka ve Zvončíne dne 24. dubna 1746.
V období 1749 - 1770 probíhal spor s městem Trnava. Zvončania využili blízké louky patřící městu jako pastviny pro vlastní dobytek a drůbež. Stížnost Trnavy vybavil bratislavský župan - 30. dubna 1753 zakázal provokace ze strany Zvončanov. Dva župního úředníci přišli osobně napomenout obyvatel vesnice. Nepomohlo. 25. srpna odevzdalo město Trnava, bratislavskému služnému - Františkovi Aradimu sedm kusů dobytka, které Hajnice chytili v trnavském katastru. Odhad škody způsobené městu "hrdinských" obyvatel na pár let uklidnil. Dali o sobě opět vědět 29. dubna 1811 - na čele s rychtářem propadly dvou měšťanů, kteří se na kočáru večer vraceli do města. Bratislavská župa se případem zabývala až do března 1812.

K historii obce neoddělitelně patří architektonickým, umělecky i historicky nejcennější objekt - místní kostelík, zasvěcený sv. Anne.
Kostel spolu s věží postavili v r. 1790 v klasicistním stylu. Materiál částečně pocházel z kaple sv. Anny. Zbytek věnovala hraběnka Sabinela Pállfy. Ve věži byly dva posvěcené zvony.
Stavbu tvarovaly jako jednolodní podélný prostor, na který navazuje presbytář s půlkruhový ukončenou apsidou. Stavitelé pro celý kostel zvolili pruský typ klenby.
Původní oltář, z dob stavby byl sloupový s obrazem sv. Anny a sochami sv. Barbory a sv. Jana Nepomuckého po stranách. Archivní prameny uvádějí rok 1875 jako rok přestavby a úpravy oltáře do současné podoby. Dnes ho tvoří menza se svatostánkem, za kterým je na vysunutém rameni umístěna paprskovitě svatozář, obklopující sochy stojící Panny Marie a sv. Anny s malým Ježíškem uprostřed. Presbytář doplňují čtyři plastiky na konzolích - Božské Srdce Ježíšovo a sv. Jozef Pěstoun na levé straně a Srdce Panny Marie a sv. Anton Padovy napravo.

Na levé straně vítězného oblouku našel místo oltářík se sochou sv. Terezie z Lisieux (Dítěte Ježíše), karmelitánky 19. st. Ve svých patnácti letech vstoupila do kláštera a snažila se hledat cestu "duchovního dětství". Na podnět představených sepsala své vzpomínky pod názvem "Dějiny duše". Zemřela pouze 24-letá v r. 1897 na tuberkulózu.
Zobrazovaly ji jako mladou karmelitánka s křížem a růžemi v náručí podle jejích slov "... po své smrti sešlu déšť růží".
Za její sochou visí malba, která byla pravděpodobně součástí původního oltáře před přestavbou. Námět představuje sv. Annu jak učí svou dceru Marii.
Na pravé straně je druhý boční oltář se sochou sv. Aloise Gonzaga, vyznavače. Syn markýza z Castiglione při Mantově měl být původně vojákem, jistý čas strávil i na královském dvoře v Madridu. Světské kariéry se však zřekl a vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Vynikal pokorou, kajícností a mravní čistotou. Během moru v Římě, při ošetřování nemocných se nakazil a r. 1591 jako 23-letý zemřel. Zobrazován jako mladý jezuita s křížem, lilií nebo lebkou. Někdy má u nohou položenou korunu -na znak odmítnutí šlechtického titulu i světského života. Je patronem studující mládeže.

Tak jako u předchozího oltářík nechybí obraz - zatím nevíme přesně - může představovat sv. Martina, biskupa z Tours, který se narodil v dnešním Maďarsku ve 4. stol. Jako římský voják se dostal do Francie. Před městem Amiens daroval žebrákovi polovinu pláště. V noci se mu zjevil Kristus oblečený v jeho plášti. Po této události žil několik let jako poustevník a řeholník. Zvolili ho za biskupa, vysvěcení však odmítl a podle legendy se schoval mezi hejno hus, ale ty ho prozradily. Proto je jeho atributem kromě žebráka, koně a pláště i husa. Další možností může být sv. Mikuláš, velmi oblíbený světec, biskup 4. stol. Podobně jako sv. Martin, patří k jeho atributem žebrák - symbol jeho milosrdenství. Nejčastěji ale má 3 zlaté hroudy, jablka nebo měšce. Podle legendy je hodil v noci přes okno třem dcerám zchudlého šlechtice aby měli potřebné věno.
V lodi kostela se nacházejí dvě původní a nejcennější sochy z hlavního oltáře. Na levé straně sv. Barbora - panna a mučednice 3. století. Velmi populární středověká světice, patří mezi 14 pomocníků v nouzi i mezi 4 velké panny spolu s Kateřinou, Markétou a Dorotou. Otec ji uvěznil v obytné věži, přesto přijala křest. Dala probourat třetí okno na věži aby jí připomínaly Trojici. Později podstoupila vězení i mučení, nakonec ji sťal vlastní otec. V téže chvíli ho zasáhl a zabil blesk - proto je patronkou dělostřelců. Hlavními rozlišovacími znaky jsou kalich s hostií, věž se třemi okny a meč.
Modlili se k ní za šťastnou hodinu smrti.

Na opačné straně stojí socha sv. Jana Nepomuckého, mučedníka 15. stol., Patrona Čech. Dosáhl hodnosti generálního vikáře pražského arcibiskupa. Konflikt s českým králem Václavem IV. skončil Janovým mučením a smrtí. Tělo hodili z Karlova mostu do Vltavy - podle tradice nechtěl prozradit zpovědní tajemství královny Žofie.
Jana zobrazovaly v kněžské sutaně a Rocheta s pěti hvězdami kolem hlavy, podle kterých rybáři našli jeho tělo v řece. V rukou drží kříž a palmovou ratolest - symbol mučednictví.
Někdy má prst na ústech - zachoval tajemství nebo jazyk, jehož tkáň podle dobových pramenů našli při otevření sarkofágu neporušené.
Na obou plastikách můžeme vidět typické barokní zvlnění celé postavy do tvaru písmene S.