Obec Pohronský Ruskov

Z neolitického období byly zachovány Sídliště památky kanelovanou keramiky se žlábkování ornamentem.

Ze začátku druhého tisíciletí před nl byly na více místech objeveny památky maďarovskej kultury - rozvinuté řemeslnicko-rolnické civilizace s neobyčejně vyspělou bronzovou Industrial. Žárové pohřebiště dokumentuje přítomnost osídlení v starší době železné (700 - 400 r. Před nl). Dokumenty keltské civilizace jsou zastoupeny elegantní Sídlištní keramikou hladkých tvarů, vyrobenou už na hrnčířském kruhu. K posledním pravěkým kulturám žijícího území Pohronského Rusková patří památky římsko-barbarského okruhu ze začátku našeho letopočtu a slovanské nálezy z povelkomoravské období z 10. až 12. století.

Nejstarší písemná zmínka o Pohronském Ruskově pochází z roku 1269, kdy se obec vzpomíná pod názvem Wruz. Jako poddanská obec vícekrát měnila majitele. V roce 1327 patřil uherskému magnátského rodu Kačičovcov pod názvem Wrucz. V roce 1534 patřila obec benediktinskému opatství v Lekýri (nynější Hronovce) av roce 1536 ji přičlenili k majetkem levickém hradního panství, jehož feudálům v té době byl Gabriel Levický. Těžké časy nastaly po dobytí Ostřihomi Turky roku 1543, který zatížily obyvatelstvo velkými daněmi. Podle záznamu z roku 1622 byl Pohronský Ruskov postupně v područí několika tureckých pánů (Aki Ahmat, Deli Bali, Durak aj). O neblahých osudech místního lidu v období feudalismu svědčí i četné únikové chodby vyhloubené v zemi, které byly v těchto časech jedinou záchranou holého života před loupeživými rabovačkami nebo hrozícími vojenskými propady.

V roce 1893 vybudovala akciová společnost v Pohronském Ruskově cukrovar, jehož akcionáři byli rytíř Pavel Schöller z Levic, hatvanská rodina Deutsch a Henrich Benies. Továrna měla okolo 150 zaměstnanců (jejichž počet vzrostl až na 1 000) a denně zpracovala 120 vagónů řepy. Cukrovar byl v pozdějších dobách vícekrát modernizovaný a rozšířený. Akciová společnost převzala do pronájmu 7 000 hektarový majetek hraběte Breiner, zmodernizovala Majerská hospodářství a pospojovány jejich úzkokolejová železniční tratí o délce 33 km. Nedaleko cukrovaru byl vybudován šestipatrový mlýn, ve kterém denně semlelo za vagón obilí.

První světová válka uvalila bídu na tento kraj. V roce 1917 byly zrekvirované zvony na výrobu kanónů av následujícím roce zuřila na okolí epidemie španělky. Do Rusková se z války nevrátilo 15 mužů. Po vzniku ČSR v roce 1918 a po skončení bojů s Rudou armádou Maďarské republiky rad v červnu 1919 se politické a hospodářské poměry jen pomalu zlepšovaly. Těžkou situaci místního obyvatelstva využívali lichvu překupníci na hromadění majetku (Eisenschreiber).

V roce 1923 byl v Pohronském Ruskově zmodernizován obilný mlýn a jeho mlecí kapacita se zvětšila na dva vagóny denně. V roce 1938 byla postavena kockáreň cukru ao dva roky později konzervárna.

Na podzim v roce 1938 se pod tlakem nacistického Německa začala rozpadácať ČSR a 7. listopadu Horthyovské vojska obsadila celé okolí a připojili ho k Maďarsku. Začala druhá světová válka. Po těžkých bojích Byl Pohronský Ruskov osvobozen 27. března 1945 sovětskými vojsky.

Po skončení války se začal slibný rozvoj obce společně s obcí Četa. Dolní Pohronie bohaté na úrodné pole podmínily zemědělský charakter obce. Zmodernizovaný a rozšířený byl Pohronský cukrovar, roku 1966 byl vystavěn mohutný obilný sklad s kapacitou 1 000 vagónů obilí, roku 1953 se zřídila zkušební stanice polních plodin. V roce 1957 bylo v Pohronském Ruskově založené JZD. Po integračních změnách v roce 1973 a 1975 vzniklo velké JZD Rozkvět.

Duchovním stánkem Pohronského Rusková je římskokatolický kostel. Původní byl zničen ustupujícími německými vojsky a současný postavili v letech 1953 až 1962. Věž byla přistavěna v roce 2003. Zbytky původního zvonu se staly součástí památníku obětem II. světové války. V obci jsou výhodné prostory pro umístění průmyslového parku, což by navázalo na poválečný rozmach v oblasti zemědělské výroby.