Římané postavili první pevnost na levém břehu Dunaje v Iži - v předpolí legiového tábora Brigetio - za vlády císaře Marca Aurélia (161-180), v období tzv.. markomanských válek. Tento dřevozemní tábor zanikl po krátké době požárem při nečekaném germánském útoku.
Během jedné z trestných výprav v závěru markomanských válek zde v blízkosti zřejmě již zpustošené pevnosti krátkodobě tábořilo několik římských vojenských oddílů v dočasných polních opevněních.
Koncem 2. století postavili Římané v předpolí Brigetia na místě zničeného dřevozemního tábora kamenný kastel.
Během válečných událostí kolem poloviny 3. století byl kastel značně poškozen. Ve 4. století za vlády Konstantinů se uskutečnila rozsáhlá přestavba opevnění kastela. Za vlády císaře Valentiniana I. (364-375) došlo k posledním stavebním úpravám kastela. Zřejmě krátce po jeho smrti byla tato pevnost vypleněna nebo opuštěna. Koncem 4. a začátkem 5. století území kastela obývaly smíšené skupiny domácích Germánů a přistěhovalců. Po jejich odchodu zůstal tento prostor neosídlený. V 10. století byla nedaleko od bývalé římské pevnosti založena menší osada. Její obyvatelé zde pohřbili své nebožtíky.
Za vlády císaře Augusta (27 před Kr. - 14 po Kr.) kolem změny letopočtů rozšířili Římané svou moc do střední Evropy a posunuli hranice impéria až k Dunaji. Na podmaněném území mezi východními Alpami a Dunajem, kde do té doby žily převážně panonské a keltské kmeny, brzy zřídily novou provincii Panonii. Tok Dunaje se na následující čtyři století stal její severní i východní hranicí a zároveň i hranicí celé Římské říše.
Ve stejném období začaly do oblastí severně od středního Dunaje pronikat kmeny germánských Svébů. Na území dnešní jižní Moravy a Dolního Rakouska se usídlili Markomani, na jihozápadním Slovensku Kvádi. Vzájemné římsko-germánské vztahy se v 1. stol. po Kr. zpočátku vyvíjeli příznivě. Germánští králové jako kvádský Vannius, ale i jeho následníci Vangio, Sido a Italicus se sice stali vazaly Římanů, náležitě však využívali polohu svých sídel. Významně těžili z darů za zachovávání přátelství a míru iz pohraniční výměny, ale zejména z dálkového obchodu na tzv.. Jantarové cestě, která vedla od severního Jadranu až k Baltu. Její jednotlivé větve procházely právě markomanským a kvádským územím. Znatelný nárůst obyvatelstva, jakož i znásobení síly i moci zadunajských Germánů se již koncem 1. stol. projevilo ve snaze vymanit se z vazalské závislosti.
Římská pevnost v Iži se stala předmětem vědeckého bádání až koncem 19., a zejména ve 20. století. Nynější poznatky o jejích dějinách a stavebním vývoji jsou výsledkem několika archeologických výzkumů. První z nich vedl ižánský rodák, vášnivý archeolog-amatér János Tóth-Kurucz (5.5.1878 Iža - 6.3.1969 Dunaalmás). Římská pevnost v jeho rodišti ho natolik zaujala, že ačkoli působil jako středoškolský profesor v Budapešti, několik let se věnoval jejímu zkoumání. Během výkopávek v letech 1906-1909, 1912 a 1913 se mu podařilo odkrýt a dokumentovat velkou část jejího areálu. Sestavil půdorysný plán pevnosti, který je v mnohém platný až dodnes. Výsledky svých vykopávek průběžně publikoval a shrnul iv monografii o panonském limitu.
Na jeho průkopnickou činnost navázal v roce 1932 Jaroslav Böhm výzkumem vnějšího příkopového opevnění. Rozsáhlé terénní práce se zde uskutečnily v letech 1955-1956 pod vedením Bedřicha Svobody, výzkum v roce 1957 vedla Mária Lamiová-Schmiedlová. Garantem současného archeologického výzkumu, památkové obnovy a prezentace této antické stavební památky je od roku 1978 Archeologický ústav SAV v Nitře.
Slovensky
Anglicky
Maďarsky
Německy