obec Chotín

Chotár obce je nepřetržitě osídlen již od starší doby bronzové, kdy se tu našlo popelnicových pohřebiště Severopanonská Kultura (na vyvýšeném místě v dnešním hřbitově). Z pozdní doby bronzové pochází důležité popelnicových pohřebiště chotínskej kultury v poloze Sasüllö a Simítós (kolem 1000 hrobů). V poloze Disznólegelö se našlo track pohřebiště ze starší doby železné (310 kosterních a 152 žárových hrobů). Z mladší doby železné je to na poloze Sunnyogó keltské pohřebiště z mladší doby železné (36 hrobů). Z mladší doby laténské dva žárové hroby na poloze Sashegy. Mimořádně významné keltské pohřebiště bylo objeveno na poloze Fels - Kenderföld (47 hrobů, z nich 4 žárové, ostatní kosterní).

Pozoruhodné je bohatství zdejšího nálezového materiálu (zbraně, šperky, předměty osobní potřeby a pod.), Které Chotín proslavily i za hranicemi Slovenska. Z doby římské se v tracku pohřebišti našel ojedinělý nález bronzové spony. Na poloze Delihegy se našla velká osada z tohoto období. V poloze Alsó - Kenderföld se zas našly nálezy ze starší doby římské, v poloze Sunnyogó zas úlomky atypických cihel, potvrzující pravděpodobný výskyt římské stavby v katastru obce. Z obce pocházeli i dva náhrobní kameny s nápisy, které se dostaly na arcibiskupský majer v Bajč. Jeden z nich tam byl také první zazděn, druhý byl později zazděn ve zdi mlýnu v Nových Zámcích. V blízkosti polohy Kocsmaköz se našlo několik hrobů z období záboru vlasti.

Nepřetržité osídlení od doby bronzové po středověk, rozsáhlé sídliště a pohřebiště poukazují na to, že v Chotíne muselo existovat silné středisko ovládající dunajsko - Vážska - Žitavské brody při Komárně. O trvajícím významu obce svědčí, že se o ní zachovalo mnoho historických listin a poměrně dobře známe její starou historii. Zdejší rodák esztergomský čítající kanovník Sixtus roku 1258 zděděné země přenechal synem své sestry. Ale roku 1264 na téže zemi, kde předtím bývalo více než 15 domácností královských koňáků a jobagión hradu Komárno, jakož i jeden hajný, král daroval Sixtus, jako odměnu za vyslanectví v Římě; tehdy královna Marie mu darovala zdejší královské země. V roce 1266 král Béla IV. potvrdil tuto donace Komárňanská arciděkan Sixtus. V roce 1272 král 'László IV. potvrdil Sixtusove rozhodnutí darovat své chotínske majetky při majetcích esztergomského arcibiskupa ostřihomského kostelu na stavbu kláštera sv. Anny.

Od roku 1305 se obec stává majetkem ostřihomského arcibiskupství. Když obec se stala majetkem esztergomského arcibiskupa, jobagión se později stali jeho zemany - predialistami. Na počátku 16. století zde žili zemianske rodiny Attyayovcov, Acsayovcov a Kozmaovcov, předtím zde vlastnil majetkové díly Zsigmond Szentiványi. Roku 1505 zde nacházíme zemana Florist Sáfrány Páruztayho.
V roce 1526 po bitvě u Mohácsi do oslabené země vtrhli Turci a začala se jich přes 150 roční okupace. Zanedlouho už i do naší obce proniklo učení protestantské církve, co se rozhodne nelíbilo esztergomskému arcibiskupovi. V roce 1552 se zde uvádějí pouze čtyři obydlené domy. V seznamu arcibiskupských majetků z roku 1550 - 1554 jsou v Hethyne zemané - predialisti neznámí, souviselo to s těžkou situací opuštěné obce. HETIN patřil do Sandžaku Esztergom a roku 1570 zde bylo sepsaných 28 domů a samotná obec byla charakterizována jako "karijje", tedy menší vesnice.

Teprve po osvobození pevnosti Nových Zámků od Turků roku 1685 si mohla obec vydechnout. V roce 1691 zdejší obyvatelé před útlakem utekli do Komárna. Ještě na počátku 18. století byly porty opuštěné, proto byly dosídlené obyvateli z Nitranské a Tekovské župy. V roce 1703 vypuklo poslední protihabsburské povstání Ference II. Rákócziho a iv okolí obce vícekrát operovali kuruci či císařští vojáci. Povstání bylo potlačeno roku 1711, ale zanedlouho vypukla zemská morová nákaza, která značně zdecimovala i zdejší obyvatelstvo. Pak se situace uklidnila a obec se mohla rozvíjet. V roce 1720 zde bylo 14 domácností a zmiňují se i vinice. Zdejším pánům bylo esztergomské arcibiskupství, ale majetkové díly zde vlastnil i Mihály Sándor, který je roku 1734 prodal Ferenci Gyulaymu. Jisté majetkové díly zde vlastnila rodina hrabat Tolvayovcov. Později se i tato majetková část dostala do rukou esztergomského arcibiskupství, které se zde stalo jediným pánům. Přesto Chotín byl čistě Kalvínsky obcí, přestože v dobách náboženské intolerance zdejší věřící na bohoslužby chodili do Radvaně nad Dunajem.

Při prvním sčítání obyvatelstva země v letech 1784 - 1787 bylo v obci sepsaných 93 domova 919 obyvatel. V roce 1800 povodeň s ledem zalila velké území kolem Komárna, takže z Chotín bylo možné do župního města připlout na voru. V roce 1828 bylo již 156 domova v nich bývalo 959 obyvatel. Chotín patřil pod gutianske panství esztergomského arcibiskupa. Myšlenky maďarské revoluce 1848/49 okouzlily i zdejšího obyvatele v naději, že Maďaři si budou své osudy řídit sami. Do honvédskeho vojska narukovali 19 zdejších obyvatel, kteří byli zařazeni do 18. praporu Komárno - Vác.

V letech 1856 a 1882 obec zachvátil velký požár a ta z větší části lehla popelem. Požáry byly častým jevem, třtinové a slaměné střechy se snadno vznáłet, což mimořádně sužovalo tehdejšího obyvatele. Odpovědí obce na tuto katastrofu bylo V roce 1888 založení Dobrovolného hasičského sboru.
Obyvatelé se zabývali zemědělstvím, řemesly, domácí výrobou a podomním prodejem. Zdejší zemědělci se v roce. 1891 zúčastnili průmyslové a hospodářské výstavě v Komárně obilím, hrozny, vínem a ovocem. Pátého května 1910 byla veřejnosti předána železniční trasa Komárno - Nové Zámky, kterou postavili firmy bratrů Grünwaldovcov a Jenö Kissa. 3 km jihozápadně od obce byla postavena železniční stanice. Na dolním konci obce byl postaven Frühwaldov majer.

Vypuknutí I. světové války (1914 - 1918) přineslo prostého lidu jen utrpení a bohužel na její bojištích padlo 45 zdejších obyvatel. Rok 1918 přinesl zásadní změnu v životě zdejšího obyvatele, i Chotín se stal součástí novovznikutej I. ČSR. Ale obec si nadále zachovala zemědělský charakter a obyvatelstvo ze svého inklinovaniu k Maďarům neustoupili. Velkostatek esztergomského arcibiskupa byl zkonfiskován a částečně rozparcelování. Od roku 1922 byl obecním pokladníkem Benoit Szabó a pak v letech 1927 - 1931 starostou. V roce 1925 se v obci uskutečnilo první filmové promítání. V roce 1931 během hospodářské krize katastrofální nezaměstnanost postihla i obyvatel Chotín. Roku 1936 se i Chotínčania zúčastnili velkého stávky znečiš. Po Vídeňské arbitráži 2. listopadu 1938 se obec znovu stala součástí Maďarska, ale vypuknutí II. světové války (1939 - 1945) neumožnilo hospodářský rozvoj, opak byl pravdou. II. světová válka si z řad zdejšího obyvatelstva vyžádala krutou daň, 49 životů Chotínčanov.
Válka se zde skončila 28. března 1945, ale ani potom klid nenastal. Obyvatelstvo maďarské národnosti bylo zbaveno občanských práva byly zavřeny školy s maďarským vyučovacím jazykem. V rámci výměny obyvatelstva mezi Československem a Maďarskem bylo odtud násilně vystěhovaných 48 rodin. Na jejich místo se sem přistěhovali slovenské rodiny hlavně z Bekescsaba a Kiskörösu. Složení zdejšího obyvatelstva se značně změnilo. Po komunistickém únorovém puči roku 1948 se situace sice uklidnila, ale Chotín se začal měnit na socialistickou vesnici. V roce 1948 jméno obce (Hetény, I. ČSR HETIN) bylo počeštěnou na Chotín.

V roce 1949 byla založaná MO Csemadok. Místní JZD bylo založeno roku 1950, v rámci IVB se začalo se stavbou nových rodinných domů, staré byly přestavěny. V letech 1951 a 1965 při povodních hrozilo obci zalití, ale poloha na mírně vyvýšeném místě se ukázala jako výhra. V katastru obce u nádraží byl postaven komplex agrochemických podniku. Po roce 1965 byl vybudován vodovod s hydroglóbusom, nový dům smutku, pak byla postavena administrativní budova JZD s kulturním domem. Byly vybudovány chodníky a postupně zpevněné cesty. Byla otevřena restaurace Gólyacsárda. V letech 1969 - 1973 byla postavena nová budova základní školy a později i budova obchodního domu Jednoty sd V roce 1974 se začalo s plynofikaci obce, v letech 1976 a 1979 byl rozšířen obecní vodovod. Roku 1981 se začalo se stavbou nové budovy mateřské školy, v JZD na lince se rajčata zpracovávaly na šťávu, která se vozila do Novofruktu v Nových Zámcích.
Tvář obce za poslední desetiletí se zcela změnila, ale ne vždy v pozitivním smyslu. Listopad 1989 znamenal konec vlády komunistické strany a navzdory hospodářské krizi, která se z roku na rok prohlubuje, lze v obci pozorovat pozitivní změny. Rozbíhá se soukromé podnikání, přestavěna byla budova očí a r. 1991 - 1992 bývalá zchátralá budova notariátu byla přestavěna na Galerii Lilla. Bývalá hospoda byla přestavěna na likérku. Bylo postaveno několik památníků a obec celkově opeknela. Ale na druhé straně místní JZD zkrachovalo a ani jatka není v rukou místního podnikatele.

Samota Örs ležící směrem na Krátké Kesy se poprvé vzpomíná po roce 1247 jako VRS, když Chudur a Micov Orsi svědčí při dělení kávy. V roce 1256 zdejší hradní zem král Béla IV. doplnil zemí a vinohradem odebraným řádu sv. Lazara. daroval ji německému Comes Siegfriedovi (Sebret - Seridus) de Medlek (Mödling). Později se samota stala majetkem esztergomskej kapituly a zanikla za tureckých válek.

I samota Landor (Nándor) patřila obci Chotín a její jméno svědčí o bulharském osídlení, které vzniklo na přelomu 1. a 2. století. Po roce 1247 sestávalo ze dvou obcí její obyvatelé svědčí o dělení kávy. Obec se tehdy vzpomíná jako Nandur. Roku 1291 jsou obě obce majetkem esztergomského arcibiskupa, ale žili zde i královští Dvornice. Ještě toho roku se obec stala majetkem arcibiskupa Ladomérovi. V roce 1487 byl jednou z důležitých zastávek arcibiskupských rybářů. V letech 1554 - 1563 je zapsána jako Nandor, ale pouze jako opuštěná obec, kterou zpustošili Turci. Později se objevuje jako Belsat - a Külső Landor pusta. Na Belsölándorpuszta se zachovala parní čerpací stanice s téměř kompletním technickým zařízením. Samota s Majer po roce 1945 byla připojena ke komárům.